Dvakrát se sešel Petr Čepek s režisérem Františkem Vláčilem: poprvé v Údolí včel, podruhé ve Vláčilově následujícím snímku Adelheid. Údolí včel vznikalo v roce 1967 a bylo zamýšleno jako oddechový projekt po fresce Markéta Lazarová, na jejíž realizaci Vláčil strávil několik let života, přesto se musel spokojit jen s torzem původních záměrů. Zatímco do motivicky rozpínavá Markéta Lazarová předestírala obsažnou dobovou kroniku, Údolí včel se blíží komornímu, dramaticky sevřenému a do krajnosti vyostřenému dramatu. Působivý a sdělný film je považován za další režisérovo mistrovské dílo.
Vláčil se mohl plně spolehnout na nosnou předlohu Vladimíra Körnera. V expresivních černobílých obrazech (kameru vedl František Uldrich, jenž v působivých širokoúhlých panoramatech zachytil mystičnost zdrsnělé krajiny i lidských příbytků ) konfrontuje fanatismus s touhou vést poklidný rodinný život. Hrdinou příběhu, odehrávajícího se ve 13. století, je zemanský synek Ondřej (Petr Čepek), zaslíbený rytířskému řádu již v dětském věku. Pokusí se vymanit ze svého předurčení a vrátit se na rodinnou tvrz. Řád však vyšle svého dalšího člena, aby uprchlíka přiměl k poslušnosti...
Vláčil obsadil do hlavních mužských rolí tehdy začínající herce. Ti svým postavám vtiskli nebývalou vášnivost, která zůstává tajena pod vnější maskou pokory a odevzdání. Jen málokdy vybuchují v nezvladatelné emoce. Čepkův váhající Ondřej se nikdy nedokázal smířit s příslušností k řádu a dává najevo své hledání i pochybnosti. Zatímco Kačerův Armin vystupuje jako nositel závazné přísnosti, jako ten, kdo má zbloudilou ovečku navrátit do ovčína. Jestliže Markéta Lazarová zdůrazňovala téměř pudové jednání plné živelnosti a vášní, Údolí včel předestírá obraz prostředí, které aspiruje na "vyšší" hodnoty a přibližuje duchovně strnulou středověkou mentalitu. Fascinující je Vláčilova schopnost postihnout nejniternější pohnutky svých mlčenlivých, do sebe uzavřených hrdinů, uvažováním i prioritami vzdálených dnešní uspěchanosti i povrchnosti. Vytváří působivý kontrast mezi příslušností protagonistů a prostým světem těžce pracujících venkovanů.
Údolí včel je meditativním zamyšlením nad údělem člověka, sevřeného závaznými dogmaty, z nichž není úniku. Z filmu vyzařuje vášnivá spiritualita, jakoby ovlivněná Bergmanovými existenciálními dramaty, jejich ponurostí, mysticismem i iracionalitou lidského jednání. V tomto směru vyprávění dosahuje výrazně nadčasového zakotvení, neboť síla fanatismu spojeného s mocí rozbíjí jakoukoli lidskou přirozenost, ať se jedná o dávnou minulost či současné příklony k nejrůznějším mozek vymývajícím hnutím. Jan Žalman v knize Umlčený film o Údolí včel napsal, že Vláčilův snímek staví na střetu protikladných abstraktních idejí: "Vznikl jakýsi modelový příběh raného evropského křesťanství, které si ve své nejbojovnější formě razilo cestu doslova přes mrtvoly."
