František Vláčil byl v české kinematografii ojedinělým zjevem. Vždy se snažil hledat vlastní cestu, nové výrazové možnosti filmu, stál stranou hlavního proudu. Jako základní kameny díla, jež je pokračováním linie poetického filmu, můžeme vidět ve Vláčilově citlivé imaginativnosti, v podivuhodném citu při práci s filmovým obrazem a zvukem, v jeho fascinaci lidskou historií a výtvarnou krásou filmu. Ne zbytečně se často za jeho jménem uvádí přívlastek „básník filmového obrazu.“
K filmu se dostal po krkolomné cestě. Nejprve studoval pražskou UMPRUM, pak estetiku a dějiny umění v Brně a nakonec v 50. letech točí instrukční filmy v Československém armádním studiu. Do hraného filmu se dostává na přelomu padesátých a šedesátých let a ihned je zřejmé, že se objevila nová, pozoruhodná osobnost. Jeho „uhranutost“ historií charakterizuje filozofičnost pohledu (vždy se snažil vnořit do ducha doby, evokovat její atmosféru). Příznačná byla i jeho neustálá snaha o výtvarně koncipovaný film. To je patrné už v prvotině Holubice (1960), kde se Vláčil prezentuje jako experimentátor, hledač nového básnického výrazu.
Jádro Vláčilovy tvorby leží v šedesátých letech. Nejprve Ďáblova past (1961), příběh z 18. století, odehrávající se na Moravě v kraji plném kouzel, ve kterém kolují podivné zvěsti, jimž musí čelit hlavní postava mlynáře. Pak následuje hudebně-epická záležitost: Marketa Lazarová (1965-1967), snímek, jenž vyhrál anketu o nejlepší československý film a v době vzniku byl přirovnáván ke „zjevení“, „světu drtivé krásy“. Adaptace Vančurova románu jakoby zachycovala dávno zašlý věk v jeho zárodečném stavu. Tento básnický příběh z dob dávno minulých je divácky náročnou „básní v obrazech“, spíše zachycuje nálady, než samotný děj. Film je důkazem brilantního zvládnutí filmového jazyka, Vláčil v něm používá moderní filmové metody a vytváří tak ojedinělé dílo, které i dodnes vysoce vyčnívá nad ostatními.
Roku 1967 natáčí Údolí včel, středověký příběh ze 13. století, v němž místy až naturalisticky zobrazuje střet osobní touhy a vášně po svobodě, s věrností nadindividuálním principům. Z roku 1969 je film Adelheid, který se pro změnu odehrává v nedávné historii: konec 2. světové války v česko-německém pohraničí. Poté se Vláčil vrací do přítomnosti, kdy se vyrovnává se soudobou situací ve filmu Dým bramborové natě (1976), kde v psychologické studii postavy doktora, kterého hraje Rudolf Hrušínský, řeší otázku vnitřní emigrace. Následuje snímek, který je uzavřen do westernového rámce a jenž tvoří v podstatě jedna neprodyšně uzavřená dramatická situace: Stíny horkého léta (1977).
Vláčil pak v 80. letech natáčí filmy různé kvality: Koncert na konci léta (1979), Hadí jed (1981), Pasáček z doliny (1983), Stín kapradin (1984), Mág (1987), mezi nimiž se obrací i k dokumentům.
Postupně propadává alkoholu a uzavírá se před okolním světem. Vláčilově osobnosti věnoval režisér Tomáš Hejtmánek hraný dokument Sentiment (2003).
