Pamatujete si na Vaše první setkání s Milanem Cieslarem?
Vůbec poprvé jsem s Milanem točila někdy před patnácti lety film Někde je možná hezky (1991). Hrála jsem v něm trhlou výtvarnici Jarmilu, ale to je asi tak všechno, co jsem dneska schopná k tomu říct. Přiznám se, že ten film jsem dodneška neviděla.
Za těch patnáct let jste s Milanem natočila čtyři celovečerní filmy a jednu pohádku. Jaký je Milan Cieslar režisér?
Já si Milana netroufám hodnotit a myslím, že ani on nijak zvlášť nehodnotí mě. Má ve mě důvěru, kterou se mu snažím svou prací vracet.
Dá se říct, že si navzájem vyhovujete?
To není o nějakém vyhovování si. Vždycky je to především otázka nabídky a momentálního pracovního vytížení. Pokud se mi námět líbí a je v mých možnostech nárokům natáčení časově dostát, tak není co řešit. A přesně tohle byl případ posledních tří scénářů, které mi Milan nabídl. Pramen života (2000), Duše jako kaviár (2004) i Krev zmizelého byly natolik kvalitní látky, že nebylo nad čím přemýšlet.
Poznáte už během natáčení, jestli vzniká kvalitní film?
Víte, od takových úvah, jaký film bude, jaký je nebo dokonce jaký mohl být, se snažím držet si distanc.
Proč?
Protože takové úvahy jsou až příliš ošidné. Samozřejmě, že mám po přečtení scénáře o výsledné podobě filmu nějaké představy, samozřejmě, že během natáčení získám k některým scénám srdeční vztah, ale tím rozhodujícím, kdo to všechno skládá a drží pohromadě je přece jen režisér a ne já. Právě na jeho oku a citu výsledek záleží. Navíc já jsem jako herečka přítomná jen na natáčení, kdežto režisér pak s materiálem žije dalšího půl rok nebo rok ve střižně. Nezbývá mi proto než doufat, že ví proč scény skládá tak jak skládá resp. proč některé scény vyhazuje.
Dobrá, ale už během natáčení se snad dá vycítit, jestli je projekt na dobré cestě nebo ne. Co Vy osobně považujete za základní předpoklady dobrého výsledku?
Zajímá mě, jak velký talent nebo štěstí má režisér na to obklopit se dobrými herci a spolupracovníky vůbec, jakého kameramana si pro danou práci vybral a jak moc se během natáčení sahá nebo spíš nesahá do scénáře.
Vzpomínáte si, jak jste se dozvěděla o Krvi zmizelého?
Milan mi zavolal, že by měl pro mě jednu moc hezkou postavu. Poslal mi scénář, já si ho přečetla a musím říct, že ve mně zabřinkalo snad úplně všechno. Říkala jsem si: „Proboha, vždyť já jsem nikdy lepší scénář nečetla.“
Máte slabost pro scénáře pana Körnera?
Slabost je slabé slovo. (smích) Já považuji Vladimíra Körnera za jednoho z největších filmových básníků, jaké kdy český film měl. Jeho scénáře jsou díla, která stačí jen dobře přečíst a naplnit. Není třeba žádných dalších fint a fíglů.
Krev zmizelého se odehrává v průběhu 22 let, je v ní řada emotivně vypjatých scén, Vaše postava za tu dobu značně zestárne. Co jste před začátkem natáčení považovala za nejtěžší a co se nakonec tím nejtěžším skutečně ukázalo být?
Vyloženě obtížným se mi z hereckého hlediska nezdálo nic. Náročným však jistě bylo, jak už to u filmu bývá, že se nejednou nasadily do jednoho natáčecího dne obrazy z let čtyřicátých a hned zas šedesátých. Pohlídat nejen reálie, ale samotné návaznosti situací, kupříkladu s měsíčním odstupem, byla bezmála heroická zkouška, ovšem na všech stranách se staženými půlkami. Pro český film se stává bohužel charakteristickým také zoufale nízký finanční rozpočet, takže jsme často sami herci riskovali vlastní dopravu bez ohledu na nepřízeň počasí, velké vzdálenosti a pokročilou noční hodinu. I proto chvála za nasazení všech sil a porozumění pro dobro věci.
Měla jste nějaké problémy s maskou?
Mám díky ní jednu milou vzpomínku na vedoucího našeho cateringu, u kterého se jinak těším velké oblibě a úctě, ale tentokrát mi ani kávu nepodal, protože mně prostě nepoznal. Zřejmě mě považoval za jednu z místních starých horalek, kterou sem přitáhla vůně polévky. Moje stárnoucí maska je vskutku výborným dílem Lukáše Krále.
Do jaké míry byla pro výsledek filmu důležitá vaše spolupráce s Ester Geislerovou, představitelkou Vaší filmové dcery?
S Esterkou jsme už u Milana pracovaly zhruba před čtyřmi lety na pohádce Jabloňová panna (2000), takže jsme se nemusely nijak „ohledávat“. Esterky si moc vážím, je to hluboce přemýšlivá a krásná bytost. Nemusely jsme hledat výrazné podobnosti, snažily jsme si najít společné rysy ve vnitřním založení obou žen, ať šlo o osudové kroky, vědomí souvislostí, krevní pouto, sounáležitost...
Docházel pan Körner na natáčení?
Přišel jen jednou a pro mě zrovna v tu nejchoulostivější chvíli, kdy mě po odsunu naši lidi a ruští vojáci znásilnili. Ležela jsem tam v příkopu pomlácená, špinavá, zkrvavená.
Myslíte si, že o témata války, odsunu a poválečných křivd mají diváci dneska ještě zájem?
Na tohle můžu s klidným svědomím říct, že jsem ráda už jenom za to, že ten film vůbec vznikl. Kdyby Krev zmizelého viděl jen jeden divák, kterému by něco připomněla a něco nového otevřela, tak to všechno mělo smysl.
Údolí včel (režie František Vláčil, 1967), Adelheid (režie František Vláčil, 1969) – to jsou tituly, které ve své době moc dobře přijaty nebyly a dneska je řadíme k tomu vůbec nejlepšímu v českém filmu. Myslíte, že bude tato körnerovská tradice dodržena i u Krve zmizelého?
To je největší kvalita Körnerových látek – neprohrávají v souboji s časem. O to víc mě mrzí, že dneska se český film nachází v takové finanční situaci, že bereme za úspěch vůbec to, že se jeho scénář povedlo natočit.
A ještě jedna körnerovská tradice platí: Představitelky hlavních hrdinek v jeho filmech zpravidla sbírají na festivalech jednu cenu za druhou. Bude to platit i ve Vašem případě?
(smích) Takové ambice si nedělám. Do Krve zmizelého a vůbec do kteréhokoliv filmu nebo divadelní inscenace nevstupuju jenom kvůli sobě, ale především kvůli celku. Netěší mě, když někdo z celku trčí. Nejšťastnější jsem, když to celé funguje tak, že není možnost zamýšlet se nad tím, jestli byl ten nebo onen lepší. Snad se nám to povedlo i v Krvi zmizelého, kde se podle mého názoru sešlo nejen kvalitní obsazení herců, ale všech spolutvůrců za kamerou.
