Druhý celovečerní snímek amerického režiséra Darrena Aronofskyho Rekviem za sen (2000) je podle hlasování uživatelů největší zahraniční internetové databáze IMDb šestašedesátým nejlepším filmem všech dob. V každém případě je jedním z nejpůsobivějších a nejtemnějších filmů, jaký byl natočen o drogách, respektive o závislosti v obecném slova smyslu.
Filmová adaptace literární předlohy Huberta Selbyho Jr. , který s režisérem napsal i scénář, paralelně prostřihává osudy čtveřice postav, které dobrovolně, byť nevědomky sjíždějí tobogán do pekla. Starší generaci zastupuje židovská vdova Sara Goldfarbová (Ellen Burstynová), která se – zmanipulována moderátorem oblíbené televizní soutěže – snaží pomocí amfetaminových pilulek zhubnout dvacet kilo, aby mohla vystoupit na zářící obrazovce. Její osud je ekvivalentem života jejího syna Harryho (Jared Leto) i jeho krásné, ale psychicky labilní přítelkyně Marion (Jennifer Connellyová) a jeho kamaráda Tyrona (Marlon Wayans). Ti tři patří ke generaci, která se do života potřebuje něčím „nastartovávat“: všichni jsou feťáci, jejichž vztahy v důsledku vynucených a nesnesitelných absťáků postupně korodují a jejichž těla i duše se střemhlav propadají do hrůzné devastace (například Marion skončí jako placená kurva při „gang bang“ orgiích).
Stominutový snímek je rozčleněný do tří kapitol nazvaných podle tří ročních období. Během zdánlivě bezstarostného léta může příběh chvílemi působit, že bude pouze rozšiřovat groteskně přemrštěnou a pozérsky odlehčenou vlnu „cool“ filmů o drogách, jejichž synonymem se stal Trainspotting (1995). S přibývajícími minutami (synchronně s tím, jak toxikomané v důsledku prohlubující se návykovosti upadají do stále paranoidnějších stavů a proměňuje se jejich vědomí) ale Aronofsky začíná své téměř klinické vyobrazení drogové reality „přitvrzovat“. Syrově bezútěšné podzimí drama vyústí v zimním období v halucinogenně klaustrofobní a až fyzicky trýznivou noční můru. Dokonce i Gilliamův přepis „psychedelické“ zpovědi Huntera S. Thompsona Strach a hnus v Las Vegas (1998) ve srovnání s tímto filmem skoro působí jako neškodně rozverná „jízda na drakovi“.
Režisér si nelibuje v extrémně drastických detailech, ale v pozvolné gradaci své freneticky agresivní filmové řeči. Ta je vystavěná na opakujících se makrodetailech (leitmotivem je minisekvence vrcholící rozšiřující se zorničkou), stroboskopickém sestřihu pouze několikaokénkových záběrů, roztřesených švencích, zdeformovaných nadhledech i podhledech, vertikálně i horizontálně rozdělených obrazech a řadě dalších efektech vizuálních (kamera umístěná na těle herce) i zvukových (zrychlenému či naopak zpomalenému běhu obrazů se zároveň přizpůsobuje přebujelá ruchová stopa). Nepřeslechnutelná je i atmosférická, přesto ale intenzivní elektronická partitura Clinta Mansella, jež je doplněna vemlouvavě naléhavými smyčcovými party Kronos Quartetu.
Snímek vrcholí čtvrthodinovou neuroticky roztěkanou a zběsilou rapidmontáží jako by nejen postavy, ale také jejich tvůrci jeli na tripu (film údajně obsahuje přes dva tisíce střihů, což je třikrát více, než je zvykem u „běžného“ filmu). Do extrému dotažená obrazová forma je sice exhibicionistická, nikoli ale samoúčelně exhibicionistická. Adekvátně koresponduje s duševními stavy a subjektivně zborcenými vjemy čtyř ústředních postav, které v symbolickém závěru spočinou ve „smrtelné“ prenatální poloze. K drtivému vyznění filmu přispívají i realistické až naturalistické herecké výkony, kterým dominuje expresivní kreace Ellen Burstynové, proslulé ztvárněním role matky v hororu Vymítač ďábla (1973) a oscarovým výkonem v dramatu Alice už tu nebydlí (1974).
Na přelomu tisíciletí se vedly o Rekviem za sen vášnivé diskuze a je škoda, že se film objevil v rámci Projektu 100 až devět let po svém vzniku. Nikoli proto, že by zestárl. Ve zkoušce času snímek obstojí jako stále aktuální intoxikující zpráva o stavu konzumní a patologicky nemocné civilizace, v níž se návykovou drogou stávají narkotika, stejně jako televize, reklama nebo marketing. Nevadí ani, že ve své době divácké emoce ojediněle atakující klipová estetika filmu ztratila punc výjimečnosti. Do kin ale vstupuje v době, kdy si většina zájemců o něj k němu již dávno našla cestu, a to nejen přes internet. Snímek totiž v současné době běží v kabelové televizi (byť s degradujícím českým dabingem) a za příznivou cenu se již dvakrát objevil na DVD jako příloha časopisu, naposledy před několika měsíci.
