Mezi nestároucí herecké legendy patřil i Philippe Noiret (narozen 1. října 1930 v Lille). Francouzští diváci se s ním setkávají více než půlstoletí, české začal bavit od 60. let. V jeho začátcích málokdo předvídal, že by se mohl proslavit. Na krasavecká měřítka - ve srovnání s tehdejšími idoly Jeanem Maraisem nebo Gérardem Philipem - byl totiž ošklivý, s obličejem jakoby odulým. Uznání se nejprve dočkal na divadle, když se stal členem Theatre National Populaire. Když roku 1955 toto divadlo, jehož hvězdou byl přirozeně Philippe, hostovalo v Československu, žádný z diváků netušil, že se dívá na budoucí filmovou hvězdu. Philippe Noiret zemřel 23. listopadu 2006, kdy podlehl rakovině.
Ačkoli se mihnul v několika filmech, veřejnost jej zatím nebrala na vědomí. Musel si počkat ještě několik let, než jej proslavila ztřeštěná, notně provokativní komedie Zazie v metru (1960), kde pod vedením Louise Malla ztělesnil se vším smířeného strýčka, jehož trpělivost ustavičně pokouší jedenáctiletá neteř Zazie. Komediální nadání potvrdil také v Životu na zámku (1966), rovněž připraveném pro televizní vysílání. Tady si zahrál zámeckého pána, který se tak trochu proti své vůli zapojí do protinacistického odboje.
Noiret se stává prototypem prostého Francouze, který nehýří hrdinskými skutky, ale v případě nutnosti nabídne pomocnou ruku. Jeho postavy si získávají pozornost bručounskou, avšak vstřícnou a laskavou povahou, ale v konfliktu s bezprávím se dokáží vypnout k roli nesmiřitelného mstitele. Tento rys vyvrcholí v jednom nejoceňovanějších Noiretových snímků, válečném dramatu Stará puška (1975). Obvyklejší jsou pro něj ovšem figurky osamocených starých mládenců, kteří i ve starším věku poznávají sílu lásky. Častou partnerkou je mu Annie Girardotová a mnohé filmy známe z našich televizních obrazovek: např. Stará panna, Něžné kuře, Ukradli torzo Jupitera.
Philippe Noiret několikrát prokázal i smysl pro černý humor, pro morbidní nadsázku a cynické vtipkování. Ve Ferreriho tragikomedii Velká žranice (1973) se sešel s dalšími hereckými esy (Mastroianni, Piccoli, Tognazzi), jejichž hrdinové šokovali rozhodnutím, že se ujedí, upijí a usouloží doslova k smrti. Velký ohlas měli také Moji přátelé (1974), kde se pohotově zařadil do party vtipálků, kteří mystifikování důvěřivých bližních povýší na pravé umění.
Do stejné linie lze řadit Prohnilé (1984), kde si zahrál úplatného policistu, který zaučuje svého zprvu se vzpírajícího kolegu. Později vzniklo volné pokračování Prohnilí proti prohnilým (1991) a zcela nedávno Super Prohnilí (2004). Ve všech hrál s Thierry Lhermittem - a protože si spolu výtečně rozuměli, spolupráci si zopakovali i při jiných příležitostech (například ve vražednické komedii Patrice Leconta Tango, 1992).
Stárnoucí Noiret si s úspěchem vyzkoušel i role vážné, lidi, kteří své osamění prolamují jak přátelstvím k dítěti (oscarový hit Bio Ráj), ale zejména nacházejí východisko v přimknutí ke své práci, ke svému poslání. Noiretovi dokonale padly zejména postavy důstojníků z nedávno zaváté minulosti, skrývají v sobě jistou noblesu i nostalgii.
Často se vracel pod režijní vedení Bertranda Taverniera, jenž mu svěřoval psychologicky náročné role, ať již rozehrané ve vražednických záhadách (Hodinář od svatého Pavla, 1973; Soudce a vrah, 1976) či historických výpovědích (Slavnost začíná, 1974; D'Artagnanova dcera, 1994). Ale nalezneme i další režiséry, kteří si jej oblíbili - Philippe de Broca a Claude Zidi jej obsazovali do komedií, Pierre Granier-Deferre do detektivek.
Když v polovině 90. let přijel Noiret znovu do Prahy na premiéru svého česko-francouzského filmu Příliš hlučná samota (1994), přihlásil se k Hrabalově tvorbě jako velice inspirativnímu zdroji a zcela v jejím duchu mystifikoval veřejnost. Na tiskové konferenci si pohotově vymyslel, že jeho prababička pocházela z Litvínova a přítomní novináři tento údaj důvěřivě převzali do svých zpráv. Budoucí Noiretovi životopisci to nebudou mít jednoduché, budou-li chtít oddělit zábavné smyšlenky od reálných faktů.
