O Jokerovi se v posledních týdnech hodně mluvilo. Nejen kvůli návratu ikonického záporáka, Joaquinu Phoenixovi v hlavní roli a slibech, že to fakt nebude klasická comicsovka, ale i kvůli vítězství na festivalu v Benátkách. Tomu Češi věnovali podstatně víc pozornosti než obvykle, protože v soutěži se objevilo i Nabarvené ptáče, Marhoulova výprava za krutostmi druhé světové války to ovšem nakonec prohrála právě s comicsovým klaunem. Opravdu si však zaslouží, aby se o něm mluvilo jako o jednom z nejlepších filmů roku a malé comicsové revoluci? Nezaslouží. Pro jistotu to píšu hned na začátek, ale zároveň nehodlám ani v nejmenším tvrdit, že by šlo o špatný film. Joker je rozhodně pozoruhodný a zajímavý, ačkoliv k dokonalosti mu chybí docela dost.
Podíváme se do Gothamu osmdesátých let. Bruce Wayne tu sice žije, chodí ale na základku, jeho táta Thomas se má taky k světu a plánuje kandidovat na starostu, jinak tu však zůstává všechno při starém. Ulice jsou plné špíny, zločinnost bují a lidi jsou čím dál tím víc naštvaní, protože mají pocit, že ti nahoře těm dole nevěnují žádnou pozornost. Zkrátka to není zrovna hezké místo, pro Arthura Flecka jde ale vyloženě o peklo. Arthur je psychicky nemocný. Občas se začne bezdůvodně chechtat, obyčejné mluvení mu dělá problém a okolí mu to dává dost sežrat.
zdroj:
tisková zpráva
Nemá žádné přátele, společnost ho šikanuje a jediný, kdo k němu má blízko, je jeho stará maminka, se kterou bydlí. Arthur to tak tak zvládá, pak se naneštěstí začne jeho mizerný, pořád ovšem víceméně fungující život hroutit. Přijde o práci klauna, lidi z něho mají legraci, nebo se mu pokouší ublížit a jeho deprese začíná být čím dál větší. A otevírá se před ním brána do světa absolutního šílenství.
Za kameru se usadil Todd Phillips, což bylo docela překvapivé, protože do té doby točil jen komedie jako Pařba ve Vegas nebo Starsky a Hutch. Jeho poslední film Týpci a zbraně měl sice už trochu dramatičtější odstíny, přesto by ho člověk u temného dramatu nečekal. Ale možná přesně proto měl touhu ho natočit. Phillips už ve svých předchozích filmech ukázal, že řemeslo má v malíku a přechod k vážnější látce zvládá výtečně, minimálně tedy audiovizuálně. Gotham je skutečně ošklivé a nepřátelsky působící místo, kde byste asi fakt nechtěli bydlet. Pocit, že tu v sobě lidé dusí naštvanost, zoufalství a agresivitu, je tu až hmatatelný a člověk nemá problém pochopit, že v tomhle světě stačí jeden malý krok k tomu, aby se z nemocného Arthura stal nebezpečný psychopat.
zdroj:
tisková zpráva
A Joaquin Phoenix tuhle proměnu prodává naprosto fascinujícím způsobem. Zpočátku ho možná budete litovat a držet mu palce, aby si našel v životě alespoň něco hezkého, co by ho udrželo v mezích normality. S postupující stopáží ale začíná být čím dál tím víc jasné, že nic takového tu není a Arthur je odepsaný. A z lidské trosky vyvolávající lítost se mění v někoho, z koho budete mít strach. Ty přechody mezi snahou udržet se v mezích „normálnosti“ a čím dál tím intenzivnějších útocích jokerovského šílenství jsou ve Phoenixově podání stejně fascinující, jako děsivé. A krutě opravdové.
Bohužel tu máme jeden malý problém. Nebo spíš velký. Ačkoliv Phoenix odvádí v hlavní roli skvělý výkon a z jeho proměny jde strach, veškeré důvody k ní jsou vlastně dost okoukané. Ano, jsou uvěřitelné a realistické, ale pokud víte, na jaký žánr jdete do kina (a to asi víte, když si kupujete lístek), tak vás vlastně důvody pro jokerovské šílenství nepřekvapí. Phillips v minulosti tvrdil, že se hodně inspiroval klasikami Martina Scorseseho Král komedie a Taxikář. Právě Taxikář se točí kolem muže, který neví jak fungovat ve společnosti a s ostatními lidmi, naneštěstí Joker jde v jeho stopách až příliš očividně.
zdroj:
tisková zpráva
Inspirovat se takovouhle filmovou klasikou samozřejmě neznamená, že film bude špatný, a i nenápadité opisování by stačilo k tomu, aby byl výsledek přinejmenším koukatelný, Phillips však přeci jen mohl jít trochu víc vlastním směrem. Víc překvapit a šokovat. Samotný Phoenix a solidní řemeslo jsou k výjimečnému filmu málo. Osobně jsem měl celou dobu pocit, že nebýt toho, že jde o Jokera a že hlavní antihrdina si rád hraje s make-upem, dostal jsem vlastně jen další a poměrně banální historku o tom, jak někomu ruplo v bedně.
Zároveň si nejsem úplně jistý, jestli je dobře, že Joker dostal zrovna takovýhle typ filmu. Nehodlám ho srovnávat s tím, jak postavu pojal Jack Nicholson nebo Heath Ledger, ale osobně pro mě byl mnohem děsivější Joker z Temného rytíře, o kterém nikdo nic nevěděl. Byl nevypočitatelný a nedalo se proti němu bojovat s pomocí logiky nebo kriminalistických postupů. Phoenixův Joker se vlastně před diváky odhaluje, a to do takové míry, že z něj nakonec jde strach spíš díky jeho představiteli než samotné postavě. Na konci filmu víme, co je s Arthurem špatně a co z něj udělalo Jokera. Zlo a šílenství se dá náhle identifikovat a popsat, a tudíž přestává být tím absolutním zlem, jako v případě Ledgera, jenž byl i na samém konci nepopsaným listem papíru, na který se dalo maximálně napsat „magor.“
zdroj: Vertical Entertainment
Výsledkem je tedy rozhodně dobrý psychologický thriller se skvělým hlavním protagonistou. Pokud bych ho měl řadit do comicsového žánru, určitě patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsme v posledních letech viděli. Jako drama o šílenství jde ale spíš o solidní nadprůměr, který krom Phoenixova perfektního výkonu do žánru nepřináší nic zásadně nového.
