Hopper například v jednom interview říká: "Na začátku filmu Peter a já uděláme velmi americkou věc - spácháme zločin, jdeme po lehce vydělaných penězích. Sáhneme po těch lehce vydělaných penězích a pak jsme svobodní. Tohle je jedním z velkých problémů naší země: každý jde po lehce vydělaných penězích. Myslím, že Američané mají v podstatě pocit, že zločin je v pořádku, když vás nechytí, že zločin je v pořádku, když vám to projde."
Navzdory určité své "intelektuální střídmosti" byl snímek Easy Rider nicméně vcelku oprávněně nominován též na Oscara za nejlepší původní scénář. Tento typ "pouze popisného", a patrně i díky tomu sympaticky nejednoznačně působícího scénáře, se totiž spíše než na analytické průniky soustředí na zachycování konkrétní reality a atmosféry. Hopper jako režisér zůstává i nadále také fotografem, pozorovatelem, pokoušejícím se na jedné straně symbolicky, zároveň ale i velmi autenticky zobrazit nejrůznější aspekty reality, obsažené v té či oné sekvenci anebo záběru. Vezměme si například fenomén tzv. hippie kultury, kterou Easy Rider jako jeden z prvních snímků s bezprostřední působivostí zobrazuje. Jak postřehl Paul Warshow v Sight and Soundu ze zimy 1969-70, film tuto kulturu sice ukazuje "přímo z pohledu hippies, zároveň však předvádí klady i zápory této kultury, které jsou neoddělitelné (pacifismus, tolerance, otevřenost k životním zkušenostem, vykolejenost, nezúčastněnost, monotónnost a intelektuální i emocionální prázdnota)".
S tímto výčtem znaků lze polemizovat - nikoli ale již s tím, že kupříkladu sekvenci v kolonii hippies z filmu Easy Rider můžeme vnímat stejně dobře sentimentálně jako ironicky a protagonisté nám ve svém "pateticky beznadějném optimismu marihuanového snu" mohou stejně dobře připadat dojemní, lhostejní i směšně donkichotští - záleží to jen na nás. Snímek nevnucuje divákovi žádné ideologické stanovisko, ponechává mu širokou svobodu hodnocení a zůstává podnětně mnohovýznamově otevřený. Právě v tomto smyslu se stal film Easy Rider již v roce 1970 inspirativní i pro Rafelsonovo brilantní psychologické road movie Malé životní etudy (v originále Five Easy Pieces) a o rok později i pro Hopperovu satirickou alegorii Poslední film (The Last Movie). Obě tato výjimečná díla však v naší současné filmové distribuci bohužel postrádáme.
