Dospívající Jane Fondové (narodila se 21. prosince 1937) nesmírně vadily kovbojské manýry jejího otce, hollywoodské hvězdy Henryho Fondy. Bouřila se proti mravnímu pokrytectví americké společnosti a prosazovala osobnostní individualitu. Společně se svým bratrem Peterem bourala strnulé - nejen filmové - konvence. Zatímco Peter se podílel na legendární Bezstarostné jízdě, ona sympatizovala se sexuální revolucí a aktivně vystupovala proti válce ve Vietnamu.
V Evropě se provdala na režiséra Rogera Vadima, jenž se z ní pokusil vytvořit erotický symbol své doby. Francouzský film Barbarella (1967) patří k průkopnickým filmovým komiksům, rýsujícím fantaskní svět vzdálené budoucnosti, a publikum dodnes baví dvojsmysly o sice zastaralém, ale stále účinném vlastnoručním sexu. V druhé půli 60. let měla Fondová za sebou více hereckých příležitostí, kdy prokázala mimořádné nadání i komediální, byť v USA se musela spokojit s rolemi naivních, hodných holčiček - například ve westernové parodii Dívka ze Západu (1965).
Určitým přelomem v její kariéře se stává drama Koně se také střílejí (1969), odehrávající se za hospodářské krize. Tady sehrála děvče, jež chce se svým partnerem zvítězit v tanečním maratónu i za cenu naprostého sebezničení. Ve střídmých obrysech postihla rostoucí únavu i ponižující zneužívání špatného sociálního postavení. A následovaly další velké role: prostitutka Bree, s jejíž pomocí pátrá rozháraný detektiv po jednom zmizelém člověku, v ponurém, expresivním thrilleru Klute (1971). A silné, dominantní, byť leckdy rozporuplné ženy dominují i později.
Počátkem 70. let v sobě Fondová slučuje zřetelnou erotickou vyzývavost s politickou angažovaností. Ale byly s ní potíže. Komunistické režimy samozřejmě velebily její protiválečné postoje (podílela se na hudebním dokumentu F.T.A., kdysi uvedeném i u nás), ale současně se ocitala na černé listině, když kritizovala poměry v sovětském bloku. Kupříkladu okupaci Československa označila za porušení mezinárodního práva, čímž na sebe přivolala hromy a blesky, ale naštěstí se nikdy nestala zcela nežádoucí osobou.
Politicky levicové filmy (například již zmíněná Julie pojednává o blízkém přátelství dvou antifašistických aktivistek - společně tam vystupovala s jinou hřímalkou radikálních postojů, Vanessu Redgraveovou) nebylo možné přehlížet, takže pronikly i do tuzemských kin. Velkou příležitostí se pro ni stala role manželky ochrnutého vietnamského veterána v dramatu Návrat domů (1978), za kterou získala Oscara. Stárnoucí Jane – v té době jí bylo již čtyřicet – se dokonce nechala přesvědčit k odvážným erotickým scénám, které ovšem jen zvýraznily vykořeněnost manželského soužití.
Poté se Fondová soustředí na akční, zpravidla kriminální příběhy. V Čínském syndromu (1978) se představila se jako televizní reportérka, která zavile zjišťuje přísně tajené nedostatky v jadrné elektrárně. Jako psychiatrička zaujala v Anežce boží (1985), snažící se odkrýt podivné dění v jednom klášteře, vedoucí až ke zločinům. V Příštím ránu (1986) ztělesnila zkrachovalou, na alkoholu závislou herečku, která je podezřelá z vraždy. Ale asi největšího ohlasu dosáhla v komorním dramatu Na Zlatém jezeře (1982), rodinném příběhu o bolestných, byť často zasutých konfliktech mezi již dospělými dětmi a jejich rodiči - poprvé a naposledy si tu zahrála po boku svého otce a do rozmluv možná vtělila i osobní zkušenosti s takovými situacemi. Připojit lze ještě dojemnou vyprávěnku ze života ztroskotanců Stanley a Iris (1989), kde ztvárnila utrápenou dělnici, která po večerech učí negramotného muže číst a psát. Naposledy ji můžeme spatřit ve filmu Příšerná tchýně.
Pak se Fondová víceméně odmlčela, nanejvýš ji můžeme zaznamenat u několika dokumentů. Již předtím se však věnovala vlastní produkční společnosti, na videokazetách propagovala aerobik - a uzavírala další a další manželství, pokaždé ovšem velmi zabezpečující, ať již se jednalo o senátora Toma Haydena nebo mediálního magnáta Teda Turnera. Její někdejší radikální postoje zdá se vyprchaly. Po dlouhých letech hereckého půstu proto překvapilo, když přijala roli příšerné tchýně ve stejnojmenné konverzační komedii. Nezdá se, že by její návrat byl nějakým způsobem přelomový.
Každopádně však má své místo v dějinách (nejen americké) kinematografie jisté. Vystupovala s nejslavnějšími herci svých časů (Robert Redford, Donald Sutherland, Robert De Niro), vedli ji uznávaní režiséři (Sidney Pollack, Alan J. Pakula, Fred Zinnemann, Norman Jewison, Martin Ritt). A ve svých nejzdařilejších kreacích postihla mentalitu žen, hlásících se o svá práva, žádajících uznání a zrovnoprávnění i navzdory leckdy spornému charakteru. Ale současně její hrdinky sdělovaly: Žádný malér není tak velký, aby musel vést k rezignaci.
