Jackson poprvé přišel do kontaktu s mytologií Pána prstenů, když v sedmnácti letech viděl premiéru animované reinkarnace knih z dílny Ralpha Bakshiho. Rychle si přečetl i knižní předlohu, a pak myšlenku nechával dalších 17 let vykvasit, než se v roce 1995, tou dobou už jako punkerský novozélandský filmař, rozhodl trilogii sám natočit s živými herci. Cesta ke vzniku ostatně nebyla nejjednodušší. Jackson chtěl původně před Pánem prstenů natočit remake King Konga, nakonec však kvůli lokacím dal přednost fantasy látce.
Stephen Hunter ve filmu Hobit: Neočekávaná cesta
zdroj:
tisková zpráva
Taktéž majitelé práv se měnili. Zpočátku se zdálo, že Jackson knižní předlohu natočí pro studio Miramax jako dvoudílný film. Později to dokonce vypadalo, že vše zhustí do filmu jediného. Nakonec však na poslední chvíli uzavřel novou smlouvu se studiem New Line (aby se s ním později soudil) a cesta ke vzniku trilogie byla otevřená. Zdálo se to jako bizarní novina - Jackson byl tehdy proslavený především pro ujeté komediální zombie filmy, nikoliv velkolepý hollywoodský trhák. První klapka padla na 11. října 1999, premiéra pak o dva roky později 18. prosince 2001.
A na světě byl rázem obrovský hit. Zatímco se soudobí fanoušci přeli o odlišnosti vůči předloze (které mohly být daleko, daleko větší), roky 2001 až 2003 byla Středozemě předlohou nesčetného počtu hraček, her, článků i nových vydání Tolkienových knih. Celá trilogie stála z dnešního pohledu směšných 281 milionů dolarů (Společenstvo prstenu samo jenom 93 milionů), celkově však utržila skoro tři miliardy, o fous více než Avatar. V kontrastu s úspěchem Pána prstenů bledne i trilogie Hobit - nestane-li se u třetího filmu zázrak, v poměru k nákladům a výnosům, o kulturní ikoničnosti nemluvě, bude stát původní trilogii spíše jako přívěšek než partner.
Příznak změny
První, čím jeho pojetí Středozemě zaujalo, bylo navození pocitu, že jde o existující prostředí. Dílem jde samozřejmě o jeho výběr Nového Zélandu (jehož turismus z Jacksonových filmů profituje dodnes právě skrze asociování sebe sama se Středozemí), ale dílem i nový přístup k fantasy. Jacksonův přístup, který se snahou o “uvěřitelnost” podobá i trendům v jiných žánrech (například superhrdinský X-Men), je daleko autentičtější než kterékoliv předešlé náhledy na filmovou fantastiku.
Pomineme Čaroděje ze země Oz, nejúspěšnějšími čistokrevnými fantasy snímky před Pánem prstenů byl Barbar Conan (1982) a Souboj Titánů (1981). Stačí, že vedle sebe postavil upoceného, špinavého a mastného Aragorna a s lesknoucím se Conanem nebo dokonce naivním Perseem, a rozdíl mezi starým a novým nemůže být očividnější. Všechny tři filmy - a všichni tři hrdinové - přitom operují se stejnými heroickými klišé, rozdíl je především v jejich snímání.
Nejde však jenom o autentičtější vzhled Jacksonových filmů (alespoň v rámci LOTR a Hobitích trilogií), ale i jeho rozmáchlost a epiku. Ve škále tak Jackson resuscitoval nejen filmovou fantasy, ale především formát filmového blockbusteru z fikčního světa jako události, které je nutno dávat pozornost. V 90. letech mohl být nejvýdělečnějším filmem vcelku civilní Titanik, avšak o dekádu později se už o tuto příčku praly vyloženě fikční látky (vyhrál samozřejmě sci-fi Avatar).
zdroj:
tisková zpráva
Ačkoliv neplatí, že by 90. léta byla zcela prostá fantasy a sci-li látek, lze s úspěchem tvrdit, že Jacksonův enormně výdělečný Pán prstenů vrátil všem v důvěru v rentabilitu fantaskních příběhů. V tomto smyslu je Pán prstenů skutečně čímsi, čím byly Hvězdné války v 70. letech, impulzem ke znovunastartování celého odvětví filmového průmyslu. V letech po něm (spolu se sérií Harry Potter, která však svou styl hledala déle a skrze větší počet autorů) vznikla celá baterie pokusů o nastartování nových fantasy, historických nebo sci-fi velkofilmů či přímo sérií od Narnie přes Zlatý kompas a v důsledku až po Stmívání.
Většina z nich neuspěla, ačkoliv přicházely s epickými bitevními scénami či logiku dávajícím světem. Těch několik nejšťastnějších však zaskórovalo dílem i díky serializaci - i díky znalosti existence předlohy a natáčení všech tří filmů na jediný zátah byla trilogie Pán prstenů dost možná prvním “filmovým seriálem” tak, jak je vnímáme dnes, tedy jako součet více filmů z jediného, provázeného světa. Ať se nám to líbí nebo ne, horentní úspěch filmových marvelovek je částečně i Jacksonovým dílem.
Svým nečekaným výletem do Středozemě tak nakonec Peter Jackson, vzdor řadě kritiky, která padá na jeho hlavu, na plátno nepřinesl jenom knižní fantasy opus, ale úspěšně pomohl zrealizovat i celou dnešní éru přející fantasy a sci-fi látkám.
