Miroslav Táborský

Miroslav Táborský se pozvolna blíží ke svým abrahámovinám (narodil se 9. listopadu 1959) a coby herec je rozhodně více ceněn na divadle než ve filmu. Tam se totiž musel dlouhé roky – a trvá to dodnes – spokojovat s úložkami, u nichž nejdůležitější byl vzhled obličeje. Oválná tvář s pichlavýma očima, se široce vykrojenými rty vyvolávala představu čehosi žabího (však také později dostane jedna z jeho postav, přirozeně záporná, přezdívku Žabák). Toto vzezření zajišťovalo Táborskému přísun pramálo sympatických lidiček, které se většinou jen mihly někde v pozadí. Na čtenářský doraz, po kom zdědil tak velkou pusu, odvětil, že neví, tatínek ani maminka nic takového neměli.

Asi bychom nepředpokládali, že Táborský je svou původní profesí pan učitel, vystudoval fyziku. To vysvětluje, proč dobře zvládá roli komentátora, který má něco srozumitelně vysvětlovat. Nicméně herectví vystudoval také a svou první zastávku měl na kladenském divadle. Poté následovala Praha, z několika angažmá upozorním aspoň na Studio Gag Borise Hybnera, kde získal pantomimickou průpravu, takže si zpětně můžeme dovodit, proč nepodléhá pokušení lacině se šklebit – což by v jeho případě nebylo nic složitého.

Důležité zkušenosti sesbíral v Divadle v Dlouhé, kde se, často pod vedením režisérky Hany Burešové, dostal k velkým, náročným rolím. Připomínám aspoň Molièra ve stejnojmenné Bulgakovově hře. Umělcovo dilema mezi touhou po seberealizací a poklonkováním před mocnými tohoto světa naplnil bez nadsázky skvostně, s mimořádným pochopením touhy hřát se v paprscích slávy i přízně. Ostatně do světa ruské klasiky dobře zapadl (viděli jsme ho např. v Běsech nebo Maškarádě). V Divadle Na zábradlí zaujal v Garderobiérovi, pohostinsky vystoupil v Králi Learovi, inscenovaném na nádvoří Pražského hradu, hrál ve Viole.

Jestliže na poli divadla si sotva může stěžovat, film a televize se k němu chovají více než macešsky. Málokdy překročil mez vedlejších, ba epizodních rolí – vybavíme si třeba, v kolika Svěrákových filmech jsme jej zahlédli? Odpověď zní třikrát; Kolja (1996), Tmavomodrý svět (2001), Vratné lahve (2007).

Vše nasvědčuje tomu, že Táborský si příliš nevybírá, v čem bude vystupovat. Jeho jméno proniká nejen do pohádek (často jej spatříme svérázně oděného), čteme je u mnoha podřadných produktů zahraničních. Občas jej vedou i slovutní režiséři (Bille August – Bídníci, 1998; Terry Gilliam – Kletba bratří Grimmů, 2005), avšak ani oni mu nesvěří víc než pouhý štěk na hranici statování. Ale přece jen na sebe upozorňuje, přinejmenším jako výrazný typ.

Všiml si jej španělský režisér Fernando Trueba a nabídl mu roli v mimořádně úspěšné Dívce tvých snů (1998). Návštěva španělských filmařů v nacistickém Německu, kde se zapletou do odbojového hnutí, se mění v řetězec bláznivých příhod, jejichž součástí se stává i stále vyděšenější Táborského tlumočník Václav. Patří tu k nejsympatičtějším postavám, oceníme zlidšťující, dojemný rozměr člověka, současně vyděšeného i odhodlaného, jenž se již jednou nohou cítí být v koncentráku. Za svůj výkon právem získal jednu z španělských národních cen – Goyu. Tady již vykrystalizovala osobitá poloha hercova humoru, verbální i pohybová nenápadnost, se sklonem ke znevažujícím trapasům, v něž se hroutí i ty sebelepší úmysly.

To jej však už obsadil Hynek Bočan do rozměrné společenské fresky Zdivočelá země (1996-2007), kde naopak upoutal vykreslením sadistického dozorce. Odvedl natolik fascinující studii zvrhlého lidského charakteru, že dozorcův příběh byl osamostatněn a uveden pod názvem Žabák (2003). Ničemnost dočasně vítězí, role různých vykolejenců a padouchů opět převládnou. Upozorňuji aspoň na ohavného udavače v Kleinově dramatu I ve smrti sami (2004). V dalším Kleinově snímku Žil jsem s cizinkou (2005) ztělesnil urážlivě žlučovitého úředníka, podezřelého z nebetyčných podlostí. Také v řadě seriálů (Místo nahoře, Místo v životě, Poslední sezona, Škola Na Výsluní) vytváří postavy, které obtížně zvládají své emoce a mají skon k unáhlenému jednání, na potíže reagují neadekvátně.

Je přítomen v řadě významných titulů (Brabcova Samota, 2001; Polišenského In nomine patris, 2004), žádný však není významný proto, že by v něm vystupoval právě Táborský. Přesto se mu se daří prokázat, že jeho talent zdaleka není jednorozměrný. Velké role však stále nepřicházejí. Nejsem si jist, zda kýženým obratem by mohla být titulní úloha v morbidní hříčce Šťastní sebevrazi (2006). Režisér Igor Chaun se vypravil proti obvyklému typovému zařazení a Táborského pověřil postavou smolaře, jenž se marně, zato urputně a za narůstajících zmatků pokouší odejít ze života.

Zbývá připomenout, že Miroslav Táborský se zdárně zhostil role zasvěceného průvodce v cyklu Mistři českého animovaného filmu (2003), kde představoval jednotlivé osobnosti i jejich tvorbu.

Z filmografie Miroslava Táborského: Tmavomodrý svět (2001), Černý slzy (2002), Mazaný Filip (2003), Jak básníci neztrácejí naději (2004), Blízko nebe (2005), Kletba bratří Grimmů (2005), Maharal, tajemství talismanu (2006), Vratné lahve (2007), Movie (2007), Crash Road (2007), Nejkrásnější hádanka (2008), Peklo s princeznou (2008)