Hon na čarodějnice, který v polovině minulého století rozpoutal republikánský senátor Joseph McCarthy tvrzením, že přes dvě stě zaměstnanců vládních úřadů jsou komunisté, je v hollywoodské kinematografii opomíjeným tématem. S ironickou nadsázkou se jím zabývá například satira s Woody Allenem Na černé listině (1976), jejíž tvůrci sami na tomto seznamu figurovali. Metaforickou podobu mu dodal Arthur Miller ve hře Čarodějky ze Salemu: jeho burcující drama o kolektivním zlu, tmářství, zaprodávání jména a davové hysterii pozvedající „kladivo na čarodějnice“ se dočkalo dvou filmových verzí v letech 1957 a 1996. S traumatem padesátých let se ve svých filmech však vyrovnávali i ti, kteří tenkrát morálně zcela selhali (Elia Kazan v roce 1954 ve snímku V přístavu). K době mccarthismu, o jejímž strůjci deník Daily Herald kdysi napsal, že „pronásledoval lidi, jejichž jediným zločinem byla láska ke svobodě myšlení“, se nyní vrací hollywoodská hvězda George Clooney dramatem Dobrou noc a hodně štěstí. Kromě režie a scénáře se v něm ujal i jedné z hlavních rolí.
Clooney na ostudnou „normalizační“ kapitolu novodobých dějin USA nahlíží pohledem vůči americké zemi loajálních televizních reportérů z CBS, kteří se jako jedni z mála odvážili postavit ideologickým manipulátorům z Výboru pro neamerickou činnost. Film se převážně odehrává v letech 1953 a 1954, kdy někdejší válečný reportér a ředitel vzdělávacích programů stanice CBS Edward R. Murrow začal ve svém pořadu See It Now otevřeně upozorňovat na McCarthyho praktiky, kvůli nimž byli mnozí lidé – mnohdy bez sebemenších důkazů – označováni cejchem „bezpečnostního rizika“. I Murrow byl kvůli tvrzení, že senátor překračuje hranici mezi vyšetřováním a pronásledováním, novodobým inkvizitorem napadán jako stoupenec komunismu. Murrowův pořad však uspíšil McCarthyho pád...
Clooneyho film je reakcí na současnou názorovou vlnu „občanských institutů“, které se McCarthyho paranoidní jednání z nejmrazivějších let studené války snaží rehabilitovat. Výmluvně přitom dokládá, že McCarthyho demagogická nařčení z antikomunismu byla paradoxně naopak příkladnou ukázkou komunistické rétoriky i smýšlení v té nejryzejší podobě – byť byla zaštítěna opačným ideologickým znaménkem. (Za obraty typu „Murrow je mozek smečky šakalů, která vždycky jde po krku těm, kdo se odvažují odhalovat zrádce“ by se nemusel stydět leckterý stalinistický prokurátor.)
Režisér přitom počítá, že diváci jsou do kontextů „mccarthismu“ rámcově zasvěceni (viz narážka na jaderného fyzika Oppenheimera). Emotivně přitlumenými prostředky navozuje bezmála klaustrofobní atmosféru vzájemného podezřívání, strachu z obvinění, donášení, cenzury i autocenzury. Staromódní černobílá kamera, jež sleduje herce převážně ve studiích televizního zpravodajství, umožňuje začlenit do filmu řadu archivních materiálů, v nichž se objevuje i McCarthy a jsou na nich zachyceny často až absurdní výslechy před Výborem pro neamerickou činnost. Dobovou atmosféru výtečně dokresluje a jednotlivé části příběhu jako interpunkce odděluje náladotvorný jazzový soundtrack, kterému vévodí hlas Dianne Reevesové. Vynikajícího představitele Murrowa režisér našel v nepříliš známém Davidu Strathairnovi, jenž svého kurážného žurnalistu ztvárnil s „holmesovsky“ cynickou elegancí i stoickým klidem a precizně si osvojil jeho řeč těla, pohrávání si s cigaretou a zpytavou mimiku pokerové tváře. Vedlejší roli levicového moderátora, který pod tlakem spáchá sebevraždu, s bolestivou přesvědčivostí ztvárnil Ray Wise, proslulý jako otec Laury Palmerové v seriálu Městečko Twin Peaks.
Diváci ani nemusejí vědět, že George Clooney patří mezi filmaři k těm nejradikálnějším odpůrcům kovbojské politiky George Bushe, aby jim při shlédnutí filmu neprobleskly určité paralely mezi mccarthismem padesátých let a vlasteneckým zákonem, který vstoupil v platnost po 11. září 2001. Místo strašení komunisty žije dnes americká společnost v obavách z hrozby islámského terorismu. Nejde o to, že by tato hrozba nebyla reálná, ale o mocenské mechanismy, které ve jménu obrany národní bezpečnosti a občanských svobod právě tato ústavou zaručená práva omezují. Clooneyho film je zároveň holdem profesionální žurnalistice i kritickým vzkazem dnešním americkým médiím, jež v posledních letech opustila pozici pomyslného hlídacího psa demokracie a stala se spíše tlampačem oficiální propagandy. A která svým zpravodajstvím devalvovala televizi na onu pomyslnou „krabici plnou drátů a žárovek“ sloužící pouze k zábavě a odvádění pozornosti.
Příznačné přitom je, že Clooney je za toto drama (a za snímek Syriana, který upozorňuje na souvislosti mezi americkou zahraniční politikou a zájmy ropných společností) i současnými republikánskými listy obviňován stejně hysterickým slovníkem, jakým v době McCarthyho „honu na čarodějnice“ napadal konzervativní tisk Murrowův pořad na CBS. Clooney je označován za „zrádce vlasti“ (!) jen proto, že pokládá otázky, na které se má právo ptát. A proto, že rozdílnost názorů je i po půl století zaměňována se zradou. Konzervativního producenta Michaela Classe letošní oscarové nominace (kde se vedle obou Clooneyho snímků objevuje i vyvážené politické drama Mnichov a „homosexuální western“ Zkrocená hora) dokonce tak znechutily, že se rozhodl iniciovat vznik „antioscarových“ cen určených pro snímky „s vlasteneckým citem a respektem k rodině a americkým hodnotám“. Z tohoto pohledu je Clooneyho retro o nepoučení se z chyb minulosti zároveň palčivě znepokojující výpovědí o americké současnosti.
