Léta sedmdesátá byla časem kocoviny po předchozí revoluční dekádě. Pro zbytky kdysi skvělého britského impéria byl pád obzvláště tvrdý. A punkově anarchistická mládež zrovna neslibovala obrat k lepšímu. Filmová reflexe tehdejší společnosti navíc jako by chtěla naznačit, že úplné dno se ještě nekoná, že se teprve blíží. Malcolm McDowell se měl stát hereckou tváří konce humanity. Tváří napohled krásnou, přitom deklarující odpor ke konvencím, mnohdy zároveň přerůstající až v cynismus a sobeckost. V případě jeho nejslavnějšího (anti)hrdiny Alexe DeLarge z Kubrickovy dystopické sci-fi Mechanický pomeranč (1971) je toto vše navíc vystupňováno sadistickými sklony. Ke ztvárnění této kontroverzní osobnosti tehdy McDowellovi stačil pouhý pohled, nebylo třeba jednoho jediného slůvka nebo gesta. A náznak úsměvu byl jen příslibem toho nejvybranějšího zaházení co do obscenity. I takto nebezpečný živel ale může být zkrocen. Stačí jen příslušný vědecký experiment a z milovníka rvaček a znásilňování se stal krotký beránek, neschopný bránit se společnosti vlků.
Malcolm McDowell (nar. 13. června 1943) pochází ze severoanglického Leedsu, vyrůstal však v průmyslovém Liverpoolu a později v městečku Bridlington, kde jeho rodina vlastnila hostinec. Herectví si zamiloval během pobytu na jinak nenáviděném internátu Cannock House School; byl obsazován do častých shakespearovských představení. Do dějin školy vstoupil ještě kapitánováním ragbyovému i kriketovému týmu. A také pravidelnými pondělními výprasky, které si vysloužil za svoji zpupnost. Klasické herecké vzdělání měl nabýt na London Academy of Music and Art, ani zde se ale nesžil se strnulými školními pravidly a dobrovolně se s ústavem rozloučil. Namísto dalšího studia na univerzitě v Sussexu pak raději vsadil na školu života, nejprve jako číšník v rodinném podniku, později coby obchodní cestující kávového koncernu Chase and Sandborn. Toto své místo si dodnes nemůže vynachválit, herecké triky, které si při prodeji osvojil, mu prý mnohokrát pomohly v budoucí kariéře. Z jeho zážitků navíc čerpal i Andersonův snímek Šťastný to muž! Nuda solidního zaměstnání jej však přetáhla zpátky na hereckou dráhu.
Na divadle začínal v polovině šedesátých let a brzy se prosadil do prestižních souborů Royal Shakespeare Company a Royal Court Theatre, první filmovou zkušenost získal v dramatu Kena Loache Smůla na patách (1967), jeho scény však byly ze snímku vystříhány. Zhruba v téže době si McDowella všiml ve zmodernizované verzi Večera tříkrálového režisér Lindsay Anderson. Započalo tím celoživotní přátelství obou mužů. Z jejich spolupráce se do dějin světové kinematografie nejvýrazněji zapsal filmový triptych, jímž provází postava Micka Travise, v podstatě idealistického volnomyšlenkáře, který válčí se zkostnatělostí systému, sám však prahne po štěstí a uznání. Kdyby… (1968) je vzpourou tria odbojných studentů proti internátní škole a její soustavě regulí, tradic, ale i prachobyčejných buzerací. Podobenství Šťastný to muž! (1973) Travise sleduje během jeho odysey za úspěchem a ironizuje touhu po „americkém snu“. Nemocnice Britannia (1982) se pak strefuje do Anglie v časech thatcherismu; jedna nemocnice je zde symbolem celého systému, jehož úkolem je léčit, přitom je ale sám patologicky zvrácený. McDowellův Travis je tentokrát televizním reportérem, mapujícím život v nemocnici, od neetických zákroků profesora Millara až po stávku kuchařek.
V průběhu čtrnácti let, během kterých vznikla Andersonova trilogie, se McDowell stává výraznou hereckou osobností, populární zejména u mladé generace diváků. Zaskvěl se v Kubrickově Mechanickém pomeranči (1971), ale také v úloze ochrnutého a rezignovaného fotbalisty Pitcharda v dramatu Běsnící měsíc (1971). Věhlas si zvýšil jako hrdina rozmarné historické hříčky Royal Flash (1975), když ztělesnil cynického kapitána Flashmana, putujícího Evropou, nebo coby H. G. Wells ve sci-fi dobrodružství Time After Time (1979). Ještě jedenkrát se sešel s Andersonem, který zrovna nabízel vlastní pohled na Osbornovu hru Ohlédni se ve hněvu (1980). McDowell v ní ztělesnil muzikanta Jimmyho Portera, jehož životní rekapitulace je vyplněna profesními i manželskými zklamáními. A prezentoval se také titulní úlohou v Caligulovi (1979) – snad někde tady ale můžeme vysledovat počátek McDowellova hereckého pádu. Už jako římský císař, proslulý svou krutostí, je pouhou karikaturou sebe sama a svého tehdejšího věhlasu.
To vše se mu v letech příštích „podařilo“ ještě vystupňovat, když se jako herec rozplynul v rozmanitých hollywoodských opusech. Zkoušel štěstí v „záporáckých“ úlohách v hororu Kočičí lidé (1982), akčním Létajícím oku (1983) nebo třeba ve sci-fi Star Trek: Generations (1994). Tato předlouhá série končí třeba u snímků Pan Magor (1997), Jsem agent (2002) a Návštěvníci: Cesta do Ameriky (2001) – a že se jedná o ty vybranější z desítek titulů, kvůli kterým dnes nenachází McDowell spočinutí. „Mohl bych vydělat miliony dolarů, ale fyzicky bych prostě nezvládl natáčet tři filmy ročně,“ prohlásil McDowell v roce 1973. V jak ostrém rozporu je tato věta s pohledem na jeho hereckou filmografii, jež dnes čítá na 150 položek a každým rokem se rozrůstá o pět dalších.
Okamžiky, kdy jsme jej v posledních letech viděli herecky zazářit, lze spočítat na prstech jedné ruky. Podílel se na úspěchu Nejlepšího gangstera (2000) s Paulem Bettanym, kde si zahrál nejpůsobivějšího z svých vyšilujících psychopatů. Thriller s výmluvným titulem Evilenko (2004) mu připravil úlohu na motivy ze života sovětského masového vraha Čikatila. Znovuobjevil jej Robert Altman, po cameu v Hráči (1992) mu nalezl výraznou roli šéfa baletního souboru v dramatu Company (2003). Že by se chystal McDowellův přerod do úloh mentorů? Nasvědčovalo by tomu koneckonců i jeho působení v remaku kultovního hororu Halloween (2007) - zosobňuje tu doktora Loomise, psychiatra a jednoho z klíčových protivníků vraha Myerse. Pomateného zakladatele kvazinacistického kultu doktora Kanea představil v postapokalyptické sci-fi Soudný den (2008).
O svůj vstup do dějin se Malcolm McDowell postaral během první poloviny své kariéry, v té druhé si už jenom vydělává na živobytí. Třebaže dnes vyznívají jeho konce smutně, z McDowellových počátků se stala legenda. Jako by pro podstatnou část divácké obce někdy před čtvrtstoletím zemřel a připojil se k hvězdám, jimž nikdy nebylo umožněno zestárnout. Mohlo se to tehdy klidně stát při některém z kokainových dýchánků (a potkal by ho pak stejný osud jako Montgomeryho Clifta nebo Rivera Phoenixe). Anebo v závodním voze - pro ně sdílí vášeň s Jamesem Deanem.
