Hororový specialista Eli Roth umí šetřit penězi. Za pár šupů už natočil filmy Cabin Fever (2002) a samozřejmě taky Hostel (2005). Čím šetřit odmítá, to je krev. Po jeho životním úspěchu bylo nasnadě, že nezůstane u prvního dílu. Roth tedy sebral štáb a znovu se vydal kamsi do srdce Evropy. Vše je při starém. V České republice natáčí (Praha zastoupí jakoukoli z evropských metropolí, Český Krumlov je zas ideálem východoevropského, tak trochu tajemného, městečka). A ze Slovenska činí zemi, kde se zastavil čas někdy před sedmi staletími.
Tahle továrna kdesi poblíž Bratislavy nic nevyrábí. Zato ale mění lidi. Jedni jsou odnášeni v černých plastových pytlích. A druzí odsud odcházejí jako vrazi. Ti první jsou obvykle mladí a bujaří, ti druzí bohatí a zpovykaní. Své o tom zjistí i bujarý mladíček Paxton (Jay Hernandez), který jediný dokázal z továrny uprchnout. Ať už se ukryje kdekoli, jednoho dne jeho hlava stejnak skončí v krabici coby dárek pro „strýčka“ Sašu (Milan Kňažko). Mám podezření, že to sám Paxton ještě za svého života tušil.
Následuje ostrý střih. Ocitáme se v Římě, kde si tři mladé Američanky užívají prázdnin. Jedna, Whitney (Bijou Phillipsová), je dovádivá blondýnka, druhá, Beth (Lauren Germanová), lehce melancholická, avšak kurážná brunetka. A ta třetí, Lorna (Heather Matarazzová), je naivňoučká ošklivka. U té na barvě vlasů nezáleží. Právě míří do Prahy, ale nová kamarádka Axelle (Vera Jordanovová) je nasměruje do míst, kde si zažijí mnohem větší dobrodružství. Na Slovensko, kamsi poblíž Bratislavy. Oslavy dožínek i pitoreskní městečko nabídnou požadovanou romantiku, místní chlapci mohou na dívkách oči nechat. Ale kouká se ještě někdo. Dva američtí obchodníci, suverénní Todd (Richard Burgi) a jeho rozpačitý kamarád Stuart (Roger Bart). Zanedlouho se krajané seznámí blíže. Oblíbenou formulku „Nice to meet you.“ však tentokrát oželí. Brány továrny se znovu otevírají…
Princip je totožný, děj v podstatě taky. Tak co se vlastně oproti jedničce změnilo? Snad jedině úhel pohledu. Roth vše sleduje s větším odstupem, míří za kulisy. Podíváme se i na odvrácenou stranu.továrny. Nesledujeme už jenom hrdiny, ale taky budoucí vrahy. A dokonce se seznámíme s pořadatelem samotným. To vše v mírně nákladnějším, a tedy i vyfiknutějším provedení. To je chyba. Roth ze sebe zcela zbytečně zkouší udělat umělce (snad proto nahrazují písně tuzemských popařů tklivé slovenské lidovky), syrovost se ale vytrácí. A s ní mizí podstatná část napětí. Režisér si zavzpomíná na časy paní Bathoryové (a to doslova – koníčkem jedné z vražedkyň je koupel v krvi panen). Nechutných kousků se chystá hned několik. Jenže divák je vůči takto prezentovanému násilí otupělý. Ti cyničtější se snad pousmějí. Snímek provází větší než malé množství humoru, jež by jistojistě snesl přívlastek morbidní. Pocit sounáležitosti mezi mučeným hrdinou a publikem se ale každopádně nedostavuje. Že jedna z ústředních postav právě v agónii umírá? No a? Roth nám dává zcela jasně na srozuměnou, že je to jenom film.
Herecké obsazení neslibuje objevit novou hvězdu budoucnosti tak, jako se to podařilo Hostelu číslo jedna s Jayem Hernandezem. Trio protagonistek se pohybuje ve standardech nastolených okolními teenagerskými vyvražďovačkami. Například Bijou Phillipsová hraje přesně tak, jak byste od nejlepší kamarádky Paris Hiltonové očekávali. Na duu zbohatlíků Stuartovi a Toddovi je nejzajímavější, vlastně jediné zajímavé, že jejich představitelé Roger Bart a Richard Burgi jsou spoluhráči ze seriálu Zoufalé manželky. Stejně jako v jedničce si pro onen skutečně charismatický výkon Roth vyvolil východoevropského herce. S Janem Vlasákem se před dvěma lety nespletl. Nyní s Milanem Kňažkem ano. Pan exministr chce být velkopanským mafiánem ruského střihu, spíš než démonicky ukrutný je však pateticky trapný a nechtěně úsměvný. Se scénami, do nichž jej vmanipuloval Rothův scénář (vysedávání na karlovarské kolonádě, střílení cikáněte…), by si ale o moc líp neporadil asi ani Robert De Niro.
Na první pohled kráčí dvojka přesně po stopách dílu číslo jedna. Vždyť začíná přesně tam, kde originál před dvěma lety skončil. Na překvapivost, ba snad i náznak skandálnosti, už ale pochopitelně spoléhat nemohl. Co tedy režiséru Rothovi zbývalo? Pokusit se překonat sám sebe. Vsadit na dvojku propracovanější a efektnější. Nic z toho ale nezabralo. Když k tomu přidáme Rothovo nedostatečné pochopení filmové řeči a (ne)schopnost pracovat s tempem vyprávění, máme tu pouze podprůměrné hororové dílko, jehož úspěch závisí na popularitě jedničky. Jenom ta je důvodem, proč se do kina vydat také tentokrát. A nechtěně si ověřit železné pravidlo o kvalitách filmových pokračování, porovnáváme-li s originálem.
