Kriminální retrokomedie Dannyho parťáci celosvětově vydělala přes 444 miliónů dolarů, takže bylo otázkou času, kdy Soderbergh & spol. natočí její pokračování. Většina zlodějských filmů končí tím, že lupiči odcházejí s plnými kapsami do ústraní vést spořádaný život a většina jejich pokračování začíná tím, že se musejí vrátit ke své profesi. Dannyho parťáci 2 nejsou výjimkou. Odehrávají se tři roky po památné loupeži, během nichž se její hlavní organizátor podruhé oženil s Tess a (stejně jako jeho přátelé) si za ukradené miliony užívá počestné existence. Terry Benedict ale hoří touhou po pomstě: podaří se mu vystopovat všechny Dannyho komplice a dá jim dvoutýdenní lhůtu na to, aby mu i s úroky vrátili odcizených sto šedesát miliónů. V Dannyho hlavě se proto zrodí další troufalý nápad: tentokrát se se svou povedenou partičkou rozhodne zmocnit vzácných antikvit v Evropě – v Amsterodamu, v Římě a v Paříži. Průběh loupeží ale velmi zkomplikují aktivity půvabné agentky Europolu Isabel (Catherine Zeta-Jonesová) a ješitného francouzského krále zlodějů přezdívaného Noční lišák (Vincent Cassel). První z nich chce Dannymu v krádežích zabránit, druhý jej při loupeži naopak předběhnout...
Snímek vznikl podle scénáře k nerealizovanému thrilleru Honor Among Thieves, který pojednával o největším lupiči Ameriky, v jehož rajónu začne řádit nejslavnější lupič z Evropy. Producent Jerry Weintraub se na tento příběh rozhodl naroubovat nové osudy Dannyho „jedenáctky“, což znamenalo původní historku o profesionálním soupeření dvou superzlodějů přepsat s ohledem na postavy známé z původního filmu (milostný motiv s policistkou byl proto „přehozen“ na Dannyho komplice Rustyho, jehož hraje Brad Pitt). A v tom je možná vysvětlení, proč Dannyho parťáci 2 působí tak „rozvolněně“. V původním snímku se tvůrci plně soustředili na rafinovaný plán, který se neomezil jen na dokonale zesynchronizovanou koordinaci zlodějů při obelstění hlídačů i kamer, či při otevírání „nedobytných“ sejfů, ale chytře využíval také vynucené spolupráce okrádaného. V případě pokračování je zlodějská akce ale zmatená, za vlasy přitažená a navíc odsunutá na vedlejší kolej. A když na ní dojde – tak jako v případě hyperstylizované baletní kreace Nočního lišáka proplétajícího se mezi laserovými paprsky – není původní (obdobnou „choreografii“ předvedla Catherine Zeta-Jonesová v thrilleru Past).
Vinou nevídané (a oproti minulému filmu ještě rozšířené) kumulace hvězd se Dannyho parťáci 2 navíc rozmělňují ve sled více či méně svévolných subzápletek, které pět šest hlavních postav prožívá v (pro americké diváky) exotických lokalitách Evropy, avšak které příliš nerespektují pravidla daného žánru. V tomto ohledu z filmu nejvíce ční sekvence, v níž se představitelka Dannyho ženy Julia Robertsová vydává za skutečnou (a těhotnou) Julii Robertsovou, jíž se snaží sbalit sám za sebe vystupující Bruce Willis. Tyto mystifikační hrátky bylo snad možné akceptovat v Soderberghově absurditě Hollywood, Hollywood (2002), zde však vyznívají jako samoúčelný naschvál.
Steven Soderbergh si v Hollywoodu vybudoval takové postavení, že může natáčet zcela protikladné snímky. Ty se pohybující mezi studiovým mainstreamem (Erin Brockovich), ambiciózními pokusy o zásadnější výpovědi (Traffic – Nadvláda gangů), ale i rádoby „nezávislými“ experimenty (Hollywood, Hollywood). Soderberghova snaha o „uměleckost“ se projevuje i na formální stránce filmu. Vizuální stylizace sice připomíná evropské kriminálky ze 70. let, v průběhu poněkud nekonečných dvou hodin ale režisér zcela bezdůvodně přechází z barevného materiálu na černobílý a klasické záběry střídá se švenkující, zvuk kontaktně snímající ruční kamerou. Některé lehkovážné dialogy až chvílemi působí, jako by autoři nechali herce improvizovat, řada narážek (zmínky ohledně věku titulní postavy) spadá do kategorie „vtípků pro zasvěcené“. Při nich se herci jistě výtečně bavili, ale film hodně ztrácí ze své původní jiskry i šarmu. Soderbergh natočil potenciální blockbuster, který předstírá, že vůbec žádným blockbusterem být nechce. Diváky tak ale staví do pozice Dannyho společníků, kteří v Amsterodamu složitě proniknou k dokonale zabezpečenému trezoru – a když ho otevřou, zjistí, že v něm už nic není.
