Monika, dcera skutečného velitele koncentračního tábora Plaszow Amona Goethe, která se narodila až po tom, co byl její otec oběšen, řekla: „Já bych řekla všem otcům, kteří dělají tyhle věci, aby mysleli na děti. Ne na děti jiných ale na svoje děti. Jak budou jejich děti žít, co si o nich budou myslet.“ Proč si to myslí? Pochopení může poskytnout film Chlapec v pruhovaném pyžamu.
V Berlíně roku 1942 dostane jedna rodina dobrou zprávu: tatínek byl povýšen. Budou se muset přestěhovat, to znamená, jak jejich syn Bruno (Asa Butterfield), říká, opustit ten nejlepší dům, jaký kdy měli. Ale možná, že nový domov bude mít zahradu a také tam bude nová škola s novými kamarády. Je také možné, že rostoucí napětí doma, teď hlavně mezi babičkou a tatínkem, se tím vyřeší. Bruno nemá rád konflikty v rodině. Jejich nový dům skutečně má zahradu, je stále hlídaná muži v uniformách se psy. Ale nová škola a noví kamarádi tu nejsou. Brunům nový svět je ohraničen (doslova). Otec (David Thewlis) se stal velitelem koncentračního tábora, přesněji – vyhlazovacího tábora pro Židy.
V osmi letech je Bruno příliš mladý, aby chápal, v jaké realitě žije. Pro něho jsou lidé pracující na polích prostě jenom divně oblečení zemědělští dělníci. V jejich domě je přívětivý sluha Pavel (David Hyman), který se, stejně jako Bruno, bojí gestapa, které má oči všude. Bruno je osamělý a trpí problémy mezi rodiči. Nechápe, že mezi jeho otcem a matkou roste propast, protože jeho matku dohání k šílenství, jaké má manžel zaměstnání. Bruno udělá to, co každé dítě jeho věku – vydá se na průzkum zakázaného. Zvědavost ho přivede k plotu tábora. Za plotem tráví dny stejně starý chlapec Šmuel (Jack Scanlon), zmatený tím, že se teď má stydět za to, že je Žid. Šmuel žije v prostředí strachu, práce a studu, ale obecnější realita je mu stejně vzdálená jako je tomu u jeho nového kamaráda Bruna. Hrají si spolu, povídaji s, Bruno přinese Šmuelovi i nějaké jídlo.
Za hranicemi dětství svět hraje mnohem krutější hru s lidskými životy. Sluha Pavel je umlácen mladým sadistickým poručíkem Kotlerem (Rupert Friend) přímo u jídelního stolu Brunovy rodiny. Kotler surově zmlátí i Šmuela, kterého Bruno zapřel. Pak je Kotler poslán na Východní frontu, protože Brunův otec zjistil, že Kotlerův otec emigroval do Švýcarska. Brunova matka (Vera Farmiga) už není schopná snášet přítomnost stále krutějšího, nelidštějšího manžela a blízkost koncentračního tábora. Chce opustit manžela i toto hrozné místo. A Bruno, který se stydí za to, že zklamal Šmuela, mu chce pomoci najít otce, který zmizel v koncentračním táboře.
Mimo krvelačnost a zabíjení se jaksi mimo obraz zjevuje nepopsatelně krutý příběh, jeden z nejlidštějších příběhů o koncentračních táborech, jaký jsem kdy viděla. Když Pavel, který byl na svobodě doktorem, obváže Brunovo poškrábané koleno, je strach a nedůvěra mezi ním a Brunovou matkou hmatatelně ve vzduchu, než se ona zmůže na to, aby Pavlovi poděkovala. Všichni se stále bojí, všeho a všech. Nejistota a stálé obavy z toho, co přinese budoucnost, jsou velmi dobře vystiženy. Záběr na muže v plynové masce, který zírá do plynové komory chvilku předtím, než tam nasype kyanid. Bylo tohle to poslední, co mnoho lidí vidělo několik minut před smrtí? Dá se něco takového odpustit?
Je to krásně natočeno, od prvních záběrů jarního Berlína, plného červených vlajek se svastikami, kde si děti hrají na bombardující letadla Stuky, přes příchod do nového – temného – domova, až po scény přímo v koncentračním táboře. Kamera je tady součástí vyprávění. Je to odvážný a dobře udělaný film. Režisér Mark Herman přistupuje k tématu s neobvyklou jemností; naivní otázky a nevinné nechápání dětí kontrastuje s lhostejně přijímanou brutalitou a krutostí dospělých. Pomalý psychologický rozpad dobyvatele, který je důsledkem jeho hříchů. A neoblomná pomsta času.
Mark Herman je buď výjimečně „herecký“ režisér, nebo měl štěstí. Oba chlapci jsou ve svých rolích výteční, Vera Farmiga je v postavě Brunovy matky skvělá, stejně jako předvedení upadající lidskosti Davidem Thewlisem. Pro film bylo nutné, aby všichni byli absolutně v roli, což jsou, když nám ukazují, čeho jsou také lidé schopni. A to je asi jedním z důvodů proč film nebyl nominován na Oscara. Byl příliš děsivý. Doufejme, že Mark Herman natočí další filmy a autor knižní předlohy Johna Boyne bude více psát.
Důsledky zla jsou dalekosáhlé. Nacističtí úředníci zřejmě vykonávali svou práci stejně lehce, jako ti, kteří za časů Bushovi vlády odmítli obžalovat strážné, kteří brutálně znásilnili a zmlátili Američanky, které s nimi pracovaly. Nebo ti z Wall Street , kteří vědomě okradli penzisty a nemocné o jejich peníze a vesele o tom žertovali. Zlo je zlo. Neplatí na ně žádné měřítko. Obdivuji a vážím si tohoto filmu a rozhodně doporučuji ho vidět. Takové filmy připomínají, čím vším film může a má být, jak vypadá propracovaný, delikátní a zároveň výstražný filmový snímek.
