„Dvakrát nohy stejně nepřehodíš“, chtělo by se skoro povzdechnout nad volným pokračováním ve své době kontroverzního erotického psychothrilleru Základní instinkt. Osmačtyřicetiletá Sharon Stoneová se tak ve snímku nazvaném jednoduše Základní instinkt 2 po dlouhých čtrnácti letech vrátila k postavě pažravé nymfomanky, která vábí muže do krajin nejtemnějších vášní na samé hranici smrti.
Ačkoli se režie filmu neujal Paul Verhoeven, ale rutinér Michael Caton-Jones (Rob Roy, Šakal), děj se ze San Franciska přesunul do Londýna a Michaela Douglase vystřídal dost rozpačitý David Morrissey, příběh v jiném žánrovém ladění jen recykluje již jednou viděné. Neukojitelná manipulátorka Catherine Tramellová se přestěhovala do Anglie, nicméně i tam slaví úspěch jako autorka brakových bestsellerů o násilí, sexu a smrti. A také tam se její sadomasochistické fantazie podezřele prolínají se skutečnými mordy, vyšetřovanými detektivem Washburnem (David Thewlis). V souvislosti s vyšetřováním úmrtí fotbalové hvězdy (s níž spisovatelka sjela v autě do vody poté, co ji milenec přímo za jízdy manuálně uspokojoval ve stopětasedmdesátikilometrové rychlosti) se o smrtonosnou kudlanku začne profesně zajímat uznávaný londýnský psychiatr Michael Glass. Ale i kolem (jak jinak než traumatizovaného) psychoterapeuta začne provokativně živočišná žena stahovat pavučinu neodolatelného pokušení a dvojakých lží s podobnou vynalézavostí, s níž během náruživých kopulací obtáčí řemeny kolem krku svých partnerů...
Základní instinkt nabídl na začátku devadesátých let vše, co si na plátně diváci žádali vidět: pudově vypjaté sexuální scény plné animálně lačných žen i patřičnou míru nervydrásajícího napětí, v němž nechyběly hrůzostrašné záplavy krve, zběsilé automobilové honičky a ve své dvojznačnosti znepokojující konec. Film tehdy posunul hranici toho, co šlo v puritánsky-voyeuristickém americkém prostředí na plátnech mainstreamových kin zobrazit. Ještě před jeho uvedením v ulicích protestovaly lesbičky i feministky, katoličtí hodnostáři upozorňovali, že zakoupením lístku do kina si diváci předplácejí místo v pekle, a konzervativní listy varovaly, že jde o propagaci brutálního sexu, rouhačství a masturbace. V případě o čtrnáct let později vzniklého pokračování, vytvořeného jen „na základě postav“ původního scenáristy Joea Eszterhase, se – co se sexuální i krvavé exponovanosti týká – žádný skandál již nekoná. Základní instinkt 2 je totiž krotký, neživotný a frigidní.
Tvůrci zvolili pro svůj „britský“ příběh žánrově tlumenější, rádoby hitchcockovsky psychoanalytickou polohu, v níž je hlavní protagonista zatažený do soukolí zločinu ledově chladnou blondýnou. Bohužel však bez řemeslné zručnosti i syžetové nápaditosti Mistra napětí. S trochou nadsázky lze říci, že i pro film platí slova Catherine Tramellové, jež si na jednom večírku rozčarovaně stěžuje, že je tam „moc odpovědí, moc otázek, a nikod nešuká“. Oněch několik erotických scén, které v původním thrilleru vytvářely klíčovou ingredienci v pikantním koktejlu sexu a smrti, tentokrát působí (navzdory nějakým těm řemínkům) jako slabý odvar. Zmíněná zdrženlivost by samozřejmě nevadila v případě jakéhokoli jiného snímku, než je právě pokračování přelomového erotického thrilleru devadesátých let. Jeho tvůrci se totiž – navzdory pokusu o odlišné žánrové ukotvení – navíc pokoušejí téměř v každé druhé scéně vyvolávat doslovnou ozvěnu nejznámějších míst původního filmu, na jehož úspěchu se přiživují. (Včetně variace scény, v níž psychopatická exhibicionistka zkřížila nohu přes nohu a předvedla zpoceným detektivům, že nerada nosí spodní prádlo.) Konečná podoba snímku je však zřejmě výsledkem ústupků organizaci MPAA, která již během natáčení pohrozila, že snímku přiklepne nejvyšší kategorii nepřístupnosti.
Nejde však jen o sex či erotické dusno. Z výtvarného hlediska pečlivě inscenovanému snímku schází chladně vykalkulovaná, přesto ale dráždivá a výbušně nevypočitatelná rafinovanost předobrazu. A to navzdory tomu, že Sharon Stoneová i ve svém věku naplňuje představu „femme fatale“ vzrušivěji než devadesát procent jejích o čtvrt století mladších hereckých kolegyň. A že se tvůrci v závěru pokoušejí o jeden krkolomnější zvrat než druhý (i s pomocí vůči divákovi nepoctivé falešné retrospektivy), aby se tak alespoň vzdáleně přiblížili dvojsmyslné pointě originálu. Jenomže tyto matoucí snahy vyznívají pošetile. „Freudovské“ dialogy jsou spíše pro smích, v příběhu se navíc objevuje příliš mnoho postav. A většina z nich hraje roli podezřelých, z nichž se posléze stanou oběti, tak předvídatelně, že divákům bude nakonec zcela lhostejné, zda Catherine Tramellová ještě má, nebo nemá pod postelí sekáček na led.
