Aileen "Lee" Wuornos byla prostitutka, která koncem 80. let zavraždila sedm svých zákazníků. Po dopadení strávila dvanáct let v cele smrti, než byla v roce 2002 na Floridě popravena. Nejprve její příběh zaznamenaly dva dokumenty Nicka Broomfielda (Aileen Wuornos: The Selling of a Serial Killer a Aileen: The Life and Death of a Serial Killer) a v loňském roce došlo i na hraný portrét jménem Zrůda v režii debutující Patty Jenkins. Charlize Theronová získala za svůj výkon v jeho hlavní roli jednoho z nejzaslouženějších hereckých Oscarů posledních mnoha let.
I když by se člověk u takového projektu obával laciné skandalizace, je to to poslední, co Zrůda obsahuje. Jenkinsová přípravou strávila několik let, s Wuornosovou se osobně setkala a získala od ní dokonce přístup k její rozsáhlé korespondenci. To jí umožnilo důkladný vhled do vražedkyniny duše, minulosti a motivace. Výsledkem je portrét, který namísto omlouvání či obviňování poctivě spojuje dohromady jednotlivé fáze tragédie a vede je k nevyhnutelnému konci.
O drsném dětství Wuornosové a její životní dráze (prostitutka z donucení od třinácti let) se však dozvídáme jen útržkovitě. Děj začíná v momentě, kdy si Lee jde dát poslední pivo před sebevraždou. V baru se seznámí s mladičkou Selby, kterou rodiče, odmítající její lesbickou orientaci, poslali na výchovu k tetě. Mezi Lee a Selby vznikne silný vztah, nejspíš první, který prostitutka kdy zažila. Pod jeho vlivem se Lee pokusí začít žít řádný život, ale brzy je donucena vrátit se na ulici. Když v sebeobraně zastřelí agresivního zákazníka, cosi se v ní definitivně zlomí. Dalšími vraždami už jen ventiluje svůj hněv a sklouzává po sestupné spirále ke dnu.
Nepochybnou výkladní skříní Zrůdy je neuvěřitelný výkon Charlize Theronové. Nelze nepoužít klišé o "převtělení" do postavy, které se v takových případech dere na papír, a nelze také nevzpomenout na podobně strhujícího Roberta De Niro v boxerské biografii Zuřící býk. Theronová kvůli natáčení změnila vizáž k nepoznání, přibrala patnáct kilo a odpozorovala projev Wuornosové tak dokonale, že vypadá k nerozeznání od předlohy.
Už to by stačilo k tomu, aby byla Zrůda filmem výjimečným. Co z něj dělá film nezapomenutelný je způsob, jakým se Jenkinsové podařilo zachytit životní příběh Wuornosové v celém jeho sociálním kontextu, psychologické drobnokresbě a drtivé emocionální působivosti. "Zrůda" Lee není šlapka, která chladnokrevně zastřelila několik kunčoftů, nýbrž zoufale nedospělá holka, která chce celý život jediné: aby ji měl někdo rád. A je to právě naděje, ztělesněná v Shelby, co ji dovede k pokusu vzepřít se osudu i k následnému pádu. Zrůda má strukturu konvenční lovestory - až na to, že romantika polibků v ulepených barech a kratičké chvilky štěstí v motelových pokojích svou zoufalou touhou po něčem lepším mrazí v zádech. Vždyť Lee se jen snaží a jedinými jejími "hříchy" jsou naivita a nesmírná, téměř zapomenutá touha být šťastná.
Když si tedy Lee opakuje "v životě potřebuješ jen lásku a důvěru v sebe", vyslovuje motto celého filmu. Proto se dozvídáme o jejích dětských snech ukázat všem, jak je krásná, proto nás její neobratná příprava na rande seká tak hluboko, proto se veškerá ubohost jejího života mění v triumf. Paradoxně, protože Lee je daleko spíš z rodu Půlnočních kovbojů než Tracyho tygra a její víra ji nedovede než na elektrické křeslo. A přesto není na finální recitaci optimistických pouček jako "naděje umírá poslední" nic ironického: právě v té chvíli příběh vyprávěný jako klasická tragédie dospívá k omračující katarzi.
Mezi další nesporné kvality Zrůdy patří až dokumentaristicky přesné zachycení prostředí (špinavé pajzly, anonymní motely, osamělé ulice), vynikající hudební doprovod a práce s ním (gradace při druhé vraždě!) či přednes Christiny Ricciové coby Shelby, která představuje racionální protipól Lee. Všechno dohromady to zároveň vytváří výmluvný sociologický portrét šedivého maloměsta, kde americký sen prostě nefunguje. A zatímco emocionální dopad Zrůdy působí okamžitě, tohle jsou věci, které si zaslouží další zhlédnutí.
