Jeden z nejplodnějších a nejuznávanějších tvůrců své generace – režisér, scenárista, herec, spisovatel, dramatik a hudebník Woody Allen – se narodil 1. prosince v roce 1935. Pod jménem Allan Stewart Konigsberg vyrůstal v židovské rodině v Brooklynu.
Školní léta trávil mladý Woody návštěvami kin, kam chodil na filmy bratří Marxových, Ernsta Lubitsche, Prestona Sturgese a Boba Hopea. Během středoškolských studií přispíval do humoristických rubrik různých časopisů; jeho texty později vyšly v třech povídkových sbírkách Vyřídit si účty (1971), Bez peří (1975) a Vedlejší účinky (1980). Po jen semestr trvajícím studiu na New York University i na newyorské City College začal psát gagy pro televizní show Eda Sullivana, Sida Caesara a Arta Carneyho. Po rozvodu se spolužačkou ze střední školy Harlene Roseovou se od začátku šedesátých let objevoval v nočních klubech na Greenwich Village a v televizních zábavních pořadech, kde přirozenou ostýchavost využil jako základní princip své komiky.
V roce 1965 dostal Allen nabídku napsat scénář k bláznivé komedii Co je nového, kočičko?, ve které si zahrál garderobiéra ve striptýzovém podniku. O rok později na Broadwayi uvedl první divadelní hru Nepij tu vodu a do angličtiny předaboval a přestříhal japonskou „bondovku“ A co teď, tygříku Lily? Allenova autorská tvorba byla zpočátku poznamenána ztřeštěností klasických grotesek (Seber prachy a zmiz, 1969). Již tehdy ale Allen začal modelovat svého příznačného roztomile neurotického, obrýleného smolaře, kterého sužují partnerské i tvůrčí krize, pochybuje o sobě samém, navzdory všem zklamáním se ale bezhlavě žene do nových milostných katastrof. Taková figurka se v roce 1972 objevila v různých kostýmech i v parodii Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat).
Allen do prvních filmů obsazoval svoji druhou manželku Louise Lasserovou, s níž se rozvedl v roce 1969. Jeho novou životní i hereckou partnerkou se stala Dianne Keatonová, neodolatelně excentrická herečka s ojediněle vyvinutým smyslem pro humor. Po Allenově boku se objevila v casablankovské komedii Zahraj to znovu, Same (1972), jež vznikla podle Allenovy divadelní hry, i v brilantní variaci Vojny a míru nazvané Láska a smrt (1975). Keatonová se herecky podílela také na prvních dvou částech Allenovy autobiograficky laděné trilogie Annie Hallová (1977) – Manhattan (1978) – Vzpomínky na Hvězdný prach (1980). Všechny tři tragikomedie režisér zasadil mezi frustrované newyorské intelektuály a zkoumal v nich svá klíčová témata: lásku, sex, umění, židovství, smrt. V Annie Hallové tak dokonale, že za film získal čtyři Oscary v kategoriích nejlepší film, režie, scénář i ženský herecký výkon.
Úzkostné, humoru zcela zbavené psychodrama Interiéry (1978), stejně jako o čtyři roky později natočená rozmarná shakespearovská parafráze Sexuální komedie noci svatojanské (do které Allen po odloučení s Keatonovou prvně obsadil novou partnerku Miu Farrowovou), předznamenaly nastávající bergmanovské období. V pseudokumentu Zelig (1983) prokázal tvůrce smysl pro mystifikaci a nostalgickým, třemi Oscary oceněným filmem Hana a její sestry (1986) úspěšně navázal na hořké komedie z konce sedmdesátých let.
Vrcholem „pochmurně“ laděné etapy z přelomu osmdesátých a devadesátých let (na podzimní Sonátu odkazující Září, nebo čechovovské drama Jiná žena) se stala posmutnělá tragikomedie Zločiny a poklesky (1989), zamýšlející se nad otázkami nepotrestané vraždy, vztahu k bohu a výčitek svědomí. Posledním mistrovským dílem Allena je „bergmanovsky“ mrazivá partnerská sonda Manželé a manželky (1992). Premiéra byla však poznamenána nechutným soudním sporem, neboť Mia Forrowová po té, co se Allen zapletl s její o více než třicet let mladší adoptivní dcerou Soon-Yi, bývalého partnera obvinila i ze sexuálního obtěžování jejich sedmileté adoptivní dcerky i čtyřletého biologického syna.
Soudními žalobami i vlezlostí bulváru znechucený režisér si alespoň na filmovém place potřeboval odpočinout a výsledkem toho bylo několik roztomilých filmů: „klasická“ detektivka Tajemná vražda na Manhattanu (1993), v níž se po letech opět objevila Diane Keatonová, gangsterské retro Výstřely na Broadwayi (1994) i antickou mytologií zastřešená komedie Mocná Afrodíté (1995). Allenova vášeň k hudbě (léta hraje každé pondělí na klarinet v newyorské hospodě Michael’s Pub) se projevila v poctě klasickým hollywoodským muzikálům Všichni říkají: Miluji tě (1996) i v retru Sladký ničema (1999).
Po překročení šedesátky se Allen začal obsazovat do sebeironické role hypochondra, jehož obklopují duchaplné partnerky ve věku jeho dcer a prostoduché milenky ve věku jeho vnuček (Pozor na Harryho!, Prokletí žlutozeleného škorpióna, Hollywood Ending). Určitou obměnu tohoto stereotypu naznačily poslední filmy Cokoliv (2003) i Melinda a Melinda (2004) – druhý z nich zrcadlově vypráví o osudech problémové ženy z pohledů autora komedií a autora tragedií. A velká změna přišla s thrillerem Match Point - Hra osudu (2005). Pro Allena je tentokrát zcela netypický žánr i prostředí - příběh tenisového instruktora Chrise se odehrává v prostředí londýnské high society. S následujícím příspěvkem do svého londýnského období, komedii Sólokapr (2006), ale díru do své filmografie zrovna neudělal. Po dalším londýnském thrilleru Cassandra's Dream (2007) změnil Allen město, zemi i žánr a natočil letní romantickou komedii Vicky Christina Barcelona (2008).
Přestože se humor Woodyho Allena dnes již zdá být částečně vyčerpán, stále pomáhá divákům, stejně jako hrdince v retru Purpurová růže z Káhiry (1985), unikat do světa iluzí před všední realitou.
