Woody Allen, činný opět jako scenárista, režisér i herec v jedné osobě, opustil svůj dosavadní styl a rázem uspěl s psychologicky precizní drobnokresbou svého neurotizovaného hrdiny Alvyho. (Tentýž typ vytvářel i dříve, avšak v jednorozměrně zveličené karikatuře.) Avšak od minulosti se ještě zcela neodpojil: můžeme si povšimnout narážek v podobě nečekaných absurdit, které znenadání vpadnou do všedních událostí. Rozkošně inscenovaná je například epizoda s pavoukem v koupelně, opentlená atributy bezmála akční podívané. Allen s potěšením zapojuje zcizující efekty, kdy jakoby vystupuje ze své role a jme se přímo do kamery něco komentovat (zpravidla Alvyho minulost a především předešlé milostné vztahy). Nechybějí ani bizarně materializované představy - viz třeba kratičký záběr, kdy se protagonista na návštěvě u rodičů své vyvolené znenadání promění ve vousatého žida. (Motiv proměny Allena odjakživa fasacinoval: v budoucnu mu věnuje jeden ze svých špičkových filmů, Zeliga.) A s oblibou navozuje katastrofální důsledky hrdinovy nešikovnosti: podaří mu se třeba kýchnutím zlikvidovat kokainový prášek, na který se všichni, s výjimkou jeho, těšili. Jinou jedinečně vypointovanou scénou je (snad improvizované) zápolení s langustami.
Důraz na vodopády slov vždy poznamenával Allenovy filmy, avšak stavidla mluvení naplno otevřel až tady. Allen věnuje velkou péči slovnímu humoru, který dokáže kaskádovitě rozvíjet a navíc mu vtisknout výraznou charakterizační funkci. Ještě nepostihuje vyprázdněnou výmluvnost, bezobsažnou slovní vatu, tak kouzelně provázející sebezpytné úvahy zejména v Manhattanu, ještě se přidržuje konkrétních významů, které ovšem převrací k nepoznání, vynalézavě zkoumá, jak tenká hranice se vine mezi vážností a směšností. Allen půvabně načrtává jalové rozvahy o umění, řeční se o Bergmanovi a Fellinim, o dokumentu Lítost a soucit s tématem kolaborace za nacismu, o úloze médií. Když Alvy v jeden okamžik již nedokáže poslouchat samolibé žvanění jednoho takového pseudoznalce, přivede si na pomoc samotného teoretika Marshalla McLuhana. Zatímco těmto řečem Allenův hrdina spíše jen přihlíží, sám je bohatě naplňuje v jiné oblasti. Alvy je totiž doslova posledlý poochybnostmi o své sexuální výkonnosti, za každé situace nutkán potřebou ji znovu a znovu glosovat, ověřovat, radit se, jak nelépe osvětlují zejména sezení u psychoanalytika (další ze stabilních prvků Allenových příběhů).
Allen Alvyho vykresluje jako docela úspěšného televizního komika, mužíčka středního věku, jenž o všem věčně pochybuje, jemuž zalichotí obdiv mladičké, začínající zpěvačky Annie (Diane Keatonová). Alvy ji zasvěcuje do poměrů ve světě pop-kultury, dodává jí sebevědomí, pomáhá v sebeprosazování - dokud si s hrůzou neuvědomí, že milenčina samostatnost a společenské uplatnění náhle přesáhly rámec, který mu kdysi vyhovoval. Obavy ze změn i závazků zaviní, že Alvy není schopen přesáhnout své osudové předurčení. I to se stává jakýmsi prokletím řady Allenových hrdinů.
Annie Hallová patří mezi Allenovy přelomové filmy: tvůrce byl konečně pasován mezi vážené umělce - ostatně Annie získala hned několik nejprestižnějších Oscarů: jako nejlepší film, za nejlepší scénář, režii i herectví...
P.S. V mnohých svých filmech Allen jakýmsi šestým smyslem vyhmátl herce, které čekala hvězdná kariéra, a obsadil je do téměř anonymních epizodek. Zde si můžeme třeba povšimnout Sigourney Weverové: mihne se jako Alvyho přítelkyně ve frontě před kinem.
