Do kin přichází pokračování poměrně úspěšného hororu Všechno nejhorší, který vyprávěl o zpovykané vysokoškolačce, která své narozeniny prožívá znovu a znovu, aby byla během dne zabita maskovaným vrahem. A protože si všechny předchozí pokusy pamatuje, může svůj osud samozřejmě zvrátit. Dvojka si s touhle povědomou formulkou celkem kreativně pohrává, ale logicky se o ní v recenzích opět mluví jako o hororovém klonu úspěšné komedie Na Hromnice o den více, ostatně podobný osud potkal i drama Before I Fall, které jede podle podobných not.
Hlavní hrdince se během jednoho dne převrátí život naruby a ráno se probudí do včerejška s hromadou otázek v hlavě, hlavně ale s tím, že neví, co dělat, aby se dožila zítřka. Přesně takhle to měl přeci rozdané morous Bill Murray v komedii Harolda Ramise, na kterou všichni tak rádi vzpomínáme.
zdroj:
tisková zpráva
Snímek Na Hromnice o den více vznikl v roce 1993, dávno po Návratu do budoucnosti, Terminátorech nebo neuvěřitelné cestě Billa a Teda. Dokonce ani nepřišel s novým konceptem, protože už sovětský film Mirror for a Hero z roku 1988 poslal hlavního hrdinu o čtyřicet let zpátky, kde ho nechal opakovat jeden konkrétní den stále dokola. A povídka 12:01 P.M. nechala v roce 1990 Kurtwooda Smithe v hraném kraťasu opakovat dokonce jen jednu konkrétní hodinu.
Vzpomenout můžeme i na japonskou anime Urusei Yatsura: Beautiful Dreamer 2 z roku 1984, v němž studenti prožívají stále dokola ten samý den. Jak sami vidíte, Murrayho komedie není jediná a ani není první. Byla ale nejslavnější a odstartovala celou řadu následovníků. Proč? Protože časová smyčka je pro běžného diváka nejsrozumitelnější způsob manipulace s časem.
Pravidla jsou jednoduchá. Necestujeme časem tak, aby to mělo evidentní následky. Na konci dne (nebo v okamžiku snahy „vystoupit“ skrz sebevraždu nebo asistované úmrtí) se vše resetuje do původní polohy na začátku. Všichni ostatní, vyjma hlavního hrdiny, dělají vždy přesně totéž, pokud do toho hrdina nezasáhne. A hlavní postava pak musí v tomhle hlavolamu najít řešení. Nikdo se tu nezabývá vědou, všichni berou nastálou časovou smyčku jako projev vyšší vůle. A jakmile se Bill Murray stane lepším člověkem a zamiluje se do něj Andie MacDowell, je vše zachráněno.
Jiné filmy mají samozřejmě trochu jiná řešení, ale princip je v podstatě stejný. Hlavní superschopnost vyplývá z toho, že hrdina si vše pamatuje, může tedy celý svět kolem sebe ovlivňovat, protože ví, co se stane v následujících vteřinách, minutách a hodinách. Zároveň má zdánlivě nekonečný počet opakování, skoro by se dalo říct, že má po vzoru videoher nekonečné množství životů.
zdroj:
tisková zpráva
V komediích je to vždy zdrojem humoru, ale co v dramatech, které se hromnickou časovou smyčkou inspirovaly? Ve Zdrojovém kódu nebo ve sci-fi Na hraně zítřka je každé opakování symbolem předchozího nezdaru. Zároveň už je tu snaha o vědecké vysvětlení celého fenoménu. Divák nicméně zůstává klidný, protože základní pravidla zůstávají stejná a hrdina se vždy resetne, takže se o něj není třeba bát (minimálně do chvíle, než se pravidla změní). To je i případ Všechno nejhorší, kdy se místo na vědu hraje spíš na efekt.
Jak se cestovalo v čase před popularitou časových smyček? Jednoduše co nejdál, aby z toho divák nebyl na větvi. Ať už v literatuře nebo ve filmu, byl hrdina vždy vržen ideálně pár století nazpět, čímž se v podstatě vyloučilo, že by mohl potkat sám sebe. Užil si dobrodružství ve středověku nebo době kamenné a poučen z historie zase putoval do své časové osy, kde se nic nezměnilo (protože cestovatel v minulosti nic nezměnil/nerozbil) a vlastně si ani nikdo nevšiml, že byl pryč.
Úplně jiná situace samozřejmě nastává, pokud cestujeme do nepříliš vzdálené minulosti či budoucnosti, kde můžeme potkat sami sebe nebo aktivně ovlivnit osud náš nebo našich blízkých. Někteří filmoví hrdinové se do takových věcí pouští vyloženě úmyslně. A pak je potřeba zapojit mozkovny, aby se divák s nastálými paradoxy vyrovnal.
Paradox dvojčat
zdroj:
tisková zpráva
Tady vycházíme ze speciální teorie relativity, kdy jeden z bratrů v tomto experimentu opouští Zemi a cestuje do vesmíru rychlostí blízkou rychlosti světla. Jeho čas běží pomaleji a jeho tělo tedy pomaleji stárne. Resp. čas na Zemi ubíhá rychleji, takže po návratu bratr astronaut nachází své dvojče mnohem starší. Tenhle paradox byl vytěžen třeba ve slavné knize Věčná válka, kdy se hlavní hrdina vrací na rodnou planetu několikrát v průběhu několika staletí (zatímco on díky hyperskokům stárne mnohem pomaleji), ale třeba i v Interstellaru od Chrise Nolana, kde je různé plynutí času na různých místech velmi hezky předvedeno.
Ale hlavně tu máme samozřejmě prapůvodní Planetu opic, která na paradoxu dvojčat vystavěla svůj zásadní zvrat. Kdo zná, ten chápe. Kdo nezná, ten si jistě někdy rád doplní vzdělání. Paradox dvojčat vychází z nezpochybnitelné vědy, a dokonce je v zásadě proveditelný (i když při našich rychlostech získáte oproti pozemskému času k dobru spíš vteřiny a minuty, nikoliv roky a desetiletí). A protože je to hodně science a málo fiction, moc často se s ním v kině nesetkáte.
Novikovův princip
zdroj:
tisková zpráva
Oblíbený princip předpokládající, že existuje jenom jedna časová osa, v níž se všichni pohybujeme. Pokud by čirou náhodou bylo možné cestovat v čase (v tomhle případě jedině zpátky), bere se za dané, že cestovatel je spíše pasivním pozorovatelem. Ať udělá, co udělá, časová linie je předem určená. Může změnit maličkosti, ale jakmile se svými aktivitami zaplete do vyššího řádu věcí, čas a prostor si najdou způsob, jak se „srovnat“ do původního stavu.
Jako příklad se často používá filmová série Terminátor, která ovšem pravidla cestování v čase mění s každým dílem. A to dokonce i v rámci jedničky a dvojky, takže lze z bordelu v hlavách diváků vinit i Jamese Camerona. Rozbor tohoto paradoxu by byl na samostatný článek, ale ve třetím díle se dozvíme, že ačkoliv se Johnu Connorovi a jeho matce Sarah podařilo Soudný den odvrátit, víceméně ho jenom oddálili. Skynet přes veškerou jejich snahu stejně vzniknul, došlo k přelomu ve vývoji umělé inteligence a její sebeuvědomění nastalo o pár let později než v předchozích filmech.
Konflikt mezi Skynetem a lidstvem je tak popisován jako nevyhnutelný a hrdinové ho nemají šanci zastavit. Stejně tak existuje celá řada hororů (např. Triangle), v nichž se hrdinové marně snaží předurčenému osudu uniknout, ale ať udělají cokoliv, stejně znovu skončí ve stejné smyčce.
zdroj:
tisková zpráva
A pak je tu třeba Návrat do budoucnosti, v němž se hrdinové také pohybují v jedné časové ose (jakmile Marty něco změní v minulosti, má to okamžitý efekt v budoucnosti, viz okamžitě se měnící fotky, ale i slábnoucí Marty v momentě, kdy hrozí, že jeho rodiče se do sebe nezamilují) a bez ohledu na cestování kamkoliv se Marty vždy vrací do roku 1985, pár minut poté, co odcestoval, aby si nikdo ničeho nevšiml, a zjišťuje, že svými kroky razantně změnil rodinnou situaci.
Dvojka jde pak ještě dál, když se po návratu z budoucnosti roku 2015 Marty vrací do alternativní reality, kdy světu vládne Biff Tannen. Tady už ale kauzalita trochu skřípe, protože Dr. Brown v tu chvíli není po ruce, aby podle původních událostí roku 1985 sestrojil první stroj času a všechno se začíná rozpadat. Jediný způsob, kterým by to fungovalo by byl koncept alternativních časových os. To by však zároveň znamenalo, že Marty už by se nevracel přesně na původní místo, ze kterého odcestoval, ale samotnou cestou a jakoukoliv změnou by začal tvořit alternativní vesmír nezávislý na tom původním.
zdroj:
tisková zpráva
Existují samozřejmě i filmy jako Butterfly Effect, v nichž Novikovův princip neplatí, a i malá změna v minulosti může způsobit nedozírné změny v budoucnu, přičemž jakákoliv snaha o další korekce může vést k naprostému vykolejení dané časové osy (jak se snaží ilustrovat i hrůzostrašná sci-fi Lovci dinosaurů).
Dědečkův paradox
Bolí vás z toho přemýšlení hlava? Vrátíme se k něčemu jednoduššímu. Dědečkův paradox je klasický nástroj, se kterým je nutné při vymýšlení podobných fikcí pracovat. Můžete cestovat do minulosti, abyste zastřelili vlastního dědečka? Ve chvíli, kdy to uděláte, přestanete existovat. Kromě toho, že zabráníte vlastnímu početí, přestane existovat i důvod, proč byste se do minulosti vydávali. Vrtá vám hlavou proč zabíjet vlastního dědečka? Tak co třeba Hitlera? Zabráníte druhé světové válce. Jenže proč byste se pak o osmdesát let později vydávali do minulosti, když vlastně žádná druhá světová nebyla a o žádném Hitlerovi jste se nikdy neučili?
zdroj:
tisková zpráva
Je to velká filozofická otázka, nad kterou můžete trávit celé dny a podobně můžete přemítat o tom, jestli je jistá kočka opravdu mrtvá, dokud neotevřete krabici a nepřesvědčíte se o tom na vlastní oči, případně jestli padající strom v opuštěném lese vydává zvuk či nikoliv. Hezkou kombinaci Dědečkova paradoxu a Novikovova principu předvádí sci-fi Looper, z jejíhož závěrečného zvratu vám dost možná exploduje hlava. Tím spíš, že je těžké se v něm vyznat. I proto má Hollywood rád podstatně jednodušší a čistší řešení s alternativními vesmíry.
Alternativní časové osy
Zatímco ve filmech s jednou časovou osou platí nepsané pravidlo, že byste neměli potkat sama sebe (např. ve sci-fi Projekt minulost dojde k poruše časoprostoru a vymazání takového nešťastníka, jindy se mluví jen o tom, že by vám z toho prostě jen přeskočilo), protože podle Novikova by došlo k narovnání časové osy vymazáním jedné nebo obou verzí, v alternativní časové ose můžete klidně sami sebe zastřelit a nic se nestane. Vaší cestou v čase jste totiž stvořili alternativní vesmír.
I v rámci něj můžete cestovat v čase, ale všechno lze ovlivnit a cokoliv, co jste udělali před cestou v čase, zůstává v původní časové ose, která buď existuje souběžně (v alternativním vesmíru) nebo zaniká. Každopádně už se do ní nemůžete vrátit. Dobrá zpráva je, že vy sami nepřestanete existovat, ať už uděláte cokoliv. Vaši rodiče se do sebe nezamilují? Žádný problém, protože vy už jste byl zplozen v alternativním vesmíru. Má to ale i svoje nevýhody. Jakmile odcestujete v nové realitě zpátky do roku 1985 (pohybujeme se pořád na ploše Návratu do budoucnosti), máte na výběr ze dvou scénářů:
zdroj:
tisková zpráva
Vaši rodiče se do sebe zamilovali a pokud jste se jim nemotal do života, narodil se jim Marty McFly a v roce 1985 bude pravděpodobně vypadat a chovat se jako vy sám. Můžete se odstěhovat do Evropy, najít si nové kamarády a zkusit novou „kariéru“. Nebo zabít alternativního Martyho v ten správný okamžik, mrtvolu uklidit a vydávat se za něj.
To ale jen v případě, že jste opravdu nic nezměnili, přičemž taková cesta časem by byla víceméně zbytečná. Vlastně jste jeli z A do B a následně do A2. Pokud byste zůstali v B (rok 1955), můžete prožít nový život v jiné éře, ale budete bez rodičů a kamarádů, všechno si budete muset budovat znovu. Se sportovním almanachem možná vyděláte jmění (pokud v alternativním vesmíru skutečně platí identická pravidla), ale přijdete o jiné věci.
V případě jakýchkoliv změn se navíc může stát, že Marty z roku 1985, pokud se vůbec narodí, bude vypadat nebo se chovat jinak než vy. Může vám to být jedno, naopak je to možná váš záměr, ale pokud skočíte v čase dopředu, abyste ho zkontrolovali, vytváříte další alternativní časovou osu.
Ve filmech si s tímhle konceptem hraje hned několik sérií, včetně původní Planety opic (někde kolem třetího, čtvrtého filmu), ale výrobu alternativních časových linií za účelem mírného rebootů celé série lze vidět v prvním Abramsově Star Treku (dva Spockové) nebo v X-Men: Budoucí minulost.
zdroj:
tisková zpráva
Dokonce i ten zmatek kolem Terminátorů by se dal vymyslet neustálým vršením alternativních časových os, v nichž si cestovatelé ne a ne uvědomit, že už se nemohou vracet do původní osy, a tudíž ji ani měnit. Svou cestou vytvářejí zcela novou větev budoucnosti. To je také jediný způsob, jak může Kyle Reese mít sex se Sarah Connor a počít Johna Connora. Není to totiž ten John Connor, který ho o třicet let později pošle do minulosti, aby… měl sex s jeho matkou.
Už zase vás bolí hlava? Chce to paralen. A nějaký ten film o cestování v čase. Ty dobré lze pochopit buď na první dobrou nebo po důkladném googlování. Ty špatné vám nevysvětlí ani nejlepší kvantoví fyzici, protože bez solidního scénáře se nedá cestovat vůbec nikam.
