Vladimír Javorský se málokdy dostal k postavě hlavní, přesto na sebe upozornil rolemi malými, či dokonce nejmenšími. Zaujal výrazně protáhlým obličejem, ostřeji řezanými rysy a často ztišenou, jakoby nejistou, ba někdy až mektavou mluvou. Je schopen vyhmátnout hutnou zkratku, i na omezené ploše přiblížit charakteristické prvky postavy. Ta často nabývá jakési kazatelské zázemí, ať již se vysloveně jedná o duchovního nebo naopak o nositele vlastností nepříliš kladných či vstřícných. Pozoruhodná je Javorského výrazová šíře: aniž by podstatněji měnil své herecké zacílení (to je přece jen trochu jednostrunné), umí se pohybovat v širokém žánrovém spektru od rozmarné humorné nadsázky přes složitě vrstvený portrét průzkum až po zvážněle sošnou typizaci.
Javorský se narodil 2. května 1962 v Ostravě, už v raném mládí si vyzkoušel ochotnické divadlo. Vystudoval DAMU a jeho profesionální počátky jsou spojeny s Moravou. První příležitosti před kamerou mu poskytlo brněnské televizní studio (Zlatý drak), na několik let zakotvil v brněnském Divadle na provázku. Díky televizním kamerám zůstal uchován ve skvělé inscenaci Koncert v..., perestrojkové tragikomedii o zmatcích, které zaviní pozvání tehdy proskribovaného písničkáře Vladimira Vysockého (Bojácní úředníci v kterémsi provinčním městečku netuší, zda nachystaný koncert mají povolit nebo zakázat.) Sice zde jednoznačně zářil Miroslav Donutil, ale ani úhořovitě se plížící Javorský nezůstal mimo pozornost.
V drobné vojenské úložce hrál v televizi – když ještě studoval DAMU – v Kachyňově seriálu Vlak dětství a naděje (1984). Publikum oslovil v méně invenčním, zato dobovým ideologickým požadavkům notně poplatném seriálu Aloise Müllera Černá země (1985). Lépe se mu vedlo před kamerou filmovou: Karel Smyczek jej obsadil do posmutnělé komedie Krajina s nábytkem (1986), kde plně zužitkoval polohu dobromyslného outsidera, neschopného se bránit lidské proradnosti, ale přesto nic neztrácejícího nic ze své laskavosti a lidumilné obětavosti. Různé variace této polohy jej budou provázet i nadále.
Leccos z takového pojetí přešlo i modelace slavného francouzského mima Debureaua v Balaďově seriálu Největší z pierotů (1992), který Javorskému vynesl zasloužené uznání. Ostatně seriály se stanou jeho častým útočištěm: Chlapci a chlapi (1988), zasazení do vojenského prostředí, ještě vyostřili typ směšně dojemného smolaře Kyslíka, fyzicky notně znevýhodněného intelektuála. Do parodické nadsázky jej pak posunul v Sirového komedii Černí baroni (1992), kde ztělesnil politicky uvědomělého, navíc veršujícího vojína. Seriály se staly jeho osudem, jakkoli se často spokojoval s druhořadými zakázkami: Hříchy pro pátera Knoxe, Bylo nás pět, Kde padají hvězdy, Muž v pozadí, Draculův švagr, Dobrá čtvrť, Náměstíčko...
To již Javorský přesídlil do Prahy, kde se nejprve uchytil v Činoherním klubu a posléze v Národním divadle (kde vystoupil například v Hamletovi, Hadriánovi u Římsů, Idiotovi, Sněhové královně), pravidelně hostuje na dalších scénách, například ve Viole, Divadle v Řeznické, Divadle Na zábradlí, Divadle v Dlouhé. Popularitu mu však zajišťovala hlavně televizní kamera, i když ústřední party dostával málokdy (Dudkova inscenace Usmívej se, lásko má; 1995). Karel Kachyňa jej odvážně obsadil do okupačního odbojářského dramatu Tři králové (1998), vědomě porušujícího zavedený stereotyp. Je ovšem pravda, že jeho kapitán Morávek, neohroženě „zatápějící“ německým okupantům, nepatří mezi nejzdařilejší postavy. Více se mu dařilo v Kotkově dosud nedoceněném snímku Návrat zbloudilého pastýře (2005), kde mistrně rozehrál další variantu smolařských lidiček, tentokrát v kněžské sutaně – jako vysmívaný farář úporně zápolil se spotřební morálkou a citovou okoralostí dnešního světa. Zde jeho herecká kariéra prozatím vrcholí.
Avšak režisérem, s nímž spolupracoval nejčastěji, je Karel Smyczek. Kdysi mu pomohl na výsluní a neopustil jej ani později, třebaže mu svěřoval spíše menší než větší role: Nemocný bílý slon, Srdeční slabosti, Lotrando a Zubejda (opět farář!), Případy detektivní kanceláře Ostrozrak, Dobrá čtvrť, chystaný seriál Poste restante. Javorský se smířil s malými příležitostmi, s jednovrstevnými figurami příkladnými i spornými, a je za ně vděčný: občas přispěl ke zdaru zajímavého, umělecky ambiciózního a přitom divácky vděčného díla: Báječná léta pod psa, Ene bene, Kousek nebe, Swingtime, Václav, Máj (zase kněz!), Roming, U mě dobrý, nejnověji El Paso, kde se převtělil do komisního městského úředníka, pro kterého je dodržování předpisů důležitější než soucit a pochopení lidských potřeb.
Herec určitě nežádá, aby byl považován za prvořadou hvězdu: jeho jméno nalezneme v pohádkách (Království potoků, Trampoty vodníka Jakoubka), ve školních cvičeních studentů filmových škol (Jedním slovem román, Most, Černej pasažér, Skeletoni), přijme i často bezejmenné štěky v zahraničních produkcích. Můžeme si zajisté klást otázku, zda to má zapotřebí, ale současně z toho prosvítá i jistá pokora – asi se doopravdy považuje na řadového dělníka na poli herectví. Jenže jeho tvář nepřehlédneme, někdy se dokonce stává ústředním dramatickým činitelem.
