Jak by se dala charakterizovat postava Stana?
Stano miluje svobodu a také si vnitřní svobodu chce uchovat. Dnešní doba se byrokratizuje, jsme stále kontrolováni, omezováni v rychlosti – nejen na dálnicích, ale i v rychlosti občanské. Chce se po nás, abychom byli spořádaní, já tomu říkám, že se Evropa helvetizuje. Stano je sympatický tím, že svobodu prostě žije a to se mi krásně hraje. On navíc chápe svobodu postaru. Pro něj to znamená cestovat, kdy chci, kam chci - když se chci najíst, tak si utrhnu jablko a nezajímá mě, že je to náhodou cizí strom.
Jaká po těch letech, s tím, co máte odehráno a při množství scénářů, které jsou vám nabízeny, musí být role, aby vás zaujala?
Tady jsem se bavil už při čtení scénáře, což je strašně záludné, protože, když je scénář takto krásně napsaný, tak se taky může krásně pokazit, protože každý čeká, že z takového scénáře musí vzniknout dobrý film. Mně se moc líbí, že když se to nakonec povede, všichni říkají: oni to vlastně psali pro tebe! To mám vždycky radost.
Kromě krásného scénáře jste dostal i krásného partnera, Mariána Labudu. Jedním z nosných momentů filmu je vztah dvou nejen fyzicky, ale i povahově odlišných chlapíků Romana a Stana…
Ano, dalo by se říct, že já jsem takový vzdělaný a moudrý a on je ten pudově založený… Ale vážně. S Mariánem se moc dobře hraje, protože je to velký herec. A navíc obdivuji – ono se to na první pohled nezdá – jak hraje nádherně česky. My se spolu tak pošťuchujeme a pubertálně se trápíme, ale naše přátelství už trvá léta, takže jsem rád, že jsme si konečně mohli takto spolu zahrát.
Měli jste také některé scény, které pro vás byly obtížné?
Pro mě bylo těžké ponořit pana Labudu pod hladinu. On je prostě nepotopitelný. Já jsem ho měl v jedné scéně zachraňovat, ale on mi pořád vyplouval, a když máte někoho zachraňovat, ale vynoříte se z vody později než ten zachraňovaný, tak to nepůsobí moc věrohodně.
Tvůrci si na vás vymysleli řadu nástrah. Pády, skoky, hoření, honičky…
Na český film je to hodně akční. A já má strach z ohně, z vody, z výšek mám strach, dokonce i z vlastní ženy a dětí… Jsem vlastně plný různých strachů a když mám strach, začnu být protivný na své okolí. Takže tímto se omlouvám, pokud jsem byl protivný před nějakým pádem do vody, nebo skokem z paneláku do peřin, které se ovšem z výšky dvaceti metrů stávají tvrdší než beton.
Vašimi partnery byli ve většině rolí neherci. Jak se profesionálovi spolupracuje s lidmi, kteří nemají běžné profesní zkušenosti a návyky?
Když se to s neherci umí, jsou většinou stejně dobří jako takzvaní herci, ne-li lepší, protože v sobě mají takovou šťávu přirozenosti. Tady navíc byli vybráni nadaní lidé, kteří se často chovali, jako by kameře vůbec nevěděli a to je ctižádostí i všech profesionálních herců – působit dojmem, že tam kamera není.
