Novému filmu Jiřího Vejdělka, jenž si diváckou oblibu vydobyl zejména Účastníky zájezdu, se jistě dostane vlídného přijetí. Roming vznikl v mírně bizarní česko-slovensko-rumunské koprodukci. Scénář Marka Epsteina se snaží o přiblížení romské mentality, která je úžasně pestrá: od vřazení do většinové společnosti (včetně vysokoškolského vzdělání), přes poctivou usedlost, až k divoké tulácké nespoutanosti navazující na někdejší kočovnou existenci. Dramatické konflikty příběhu se odehrávají v rámci právě takto vymezených typů. Nelze se pak zbavit podezření, že se před námi v plné kráse rozevírá ukázkový produkt politické korektnosti, který má zjednat sympatie k minoritě, o níž však vypovídá jen minimálně. Spokojuje se s romantizujícím pohledem a upřednostňuje neškodně rázovité postavičky. Ve Vejdělkově road-movie, příběhu ze silnice, je v daném kontextu méně důležité, že hrdinové pocházejí z romské populace.
Z prostředí periferie si vybíralo hrdiny již mnoho literárních i filmových děl. Před kamerou tak defilovali různí outsideři, smolaři, vyděděnci, lidé hledající nové životní zakotvení. Nyní přišly do módy menšiny. Roming prozrazuje možnou inspiraci Kusturicovými rozdováděnými rytmy, schází mu však jejich balkánská bezprostřednost i šíře nejednoznačného, tragigroteskního nadhledu. Vejdělek totiž na jedné straně inklinuje k psychologizující drobnokresbě, spíše však figurkaření, současně by však rád rozvedl okouzlující ohňostroj bizarních nápadů a ztřeštěností. Jenže modelovost charakterů i událostí tomu překáží.
Na dlouhou cestu starým náklaďáčkem, často obleženým dalšími pasažéry, se vypraví ústřední trojice. Vysokoškolák Jura (Vítězslav Holub), již odrozený svému původnímu prostředí, jeho v panelákovém bytě pohodlně usazený otec Roman (Marián Labuda), pomýšlející na napsání „romského eposu“, a konečně Romanův svobodomyslný, výřečný, za všech okolností podnikavý kamarád Stano (Bolek Polívka).
Putování za Jurovou vyvolenou, kterou nikdy v životě neviděl a tudíž o ni nemá zájem, probíhá jako pestrá mozaika příhod – někdy nápaditějších, někdy rozpačitých. K těm prvním určitě náleží Stanovo bezbřehé fanfarónství, většinou končící nějakou pohromou – viz pečení hlínou obalené slepice v horkých uhlících či opakované spravování věčně porouchaného vozidla. K méně zdařilým řadím konflikt s dvojicí dotěrných dopravních policistů, nakonec přesvědčených, že Roman je poslancem Evropského parlamentu, nebo obtížný křest novorozeňátka. A také kulisovité přibližování romské kultury skrze etno-prozpěvování cikánských písní s temperamentním vlněním boků. Nic nepomohlo, že hudbu složil Vojta Lavička; raději bych si ji poslechl nezávisle na filmu. Ani kamera Jakuba Šimůnka není nijak ojedinělá svými záběry domácností, sem tam i se šňůrami s prádlem, bělostným či pestrobarevným, povlávajícím ve větru. Snad jen záběry s neposednou romskou drobotinou, pobíhající mezi domy, problesknou určitou pohotovostí.
V dějových vsuvkách se souběžně odvíjejí události Romanem právě tvořeného eposu o cikánském králi Somálim. Zachycuje putování vyobcovaného cikánského krále (rumunský herec Jean Constantin) za ztraceným kouzelným ptáčkem, symbolizujícím samu podstatu jeho etnika. Sledujeme, jak Roman jeho příběh komentuje, rodí se tak dojemně neumělé dílko. Obě roviny – reálná i literární road-movie – se postupně prolínají (ne však plynule a přirozeně) až do svérázného baletního reje, do hledání Smrti, která jediná má vnést rozhodující změnu. Jenže tady se vyprávění hroutí náporem zmatečně zvláčnělé poetizace, jež postrádá cílenější dramaturgickou rozvahu.
Roming se opírá hlavně o herectví hvězdných protagonistů Labudy a Polívky, zatímco bezvýrazný Holub zůstává upozaděný. Marián Labuda rozšafně vykresluje typ „slušného cikána“, jenž se před okolím stydí, že řádně platí za elektřinu a že nekrade (což nakonec vkládá i do svého „eposu“). Obdařuje Romana omlouvavě defenzivní mluvou i sympatickým rozumováním, byť někdy dojemně úsměvným. Bolek Polívka se zcela poddal nezkrotné Stanově vitalitě. Nepřichází sice s něčím dosud neviděným – připomínám Skřítka, možná i Hezkých chvilek bez záruky. Nedbale zarostlý obličej se mu stává cenným pomocníkem, když v rychlém sledu střídá mimické polohy i hlasové nasazení. U něho oceníme výtečně napsané promluvy včetně přisprostlé, a tudíž dosti jednotvárné slovní zásoby. Píčovské vyjadřování tu ale není strojené, se záviděníhodnou jistotou přesvědčuje o autentičnosti postavy. Přinejmenším kvůli Polívkovi stojí Roming za pozornost, ačkoli jako celek stěží vyvolá nějakou katarzi.
