Máme bojovat sami za sebe? Nebo se máme raději přidat na jednu ze silných stran, ačkoli s nimi nesouhlasíme? Paul W.S. Anderson (Shopping, Resident Evil) má za to, že pokud jde o samotné přežití, není co řešit. Vtip je v tom, že mnohý člověk učiní stejné rozhodnutí aniž by šlo o víc, než koupit housku. K tomu ale PWSA bohužel neřekne ani slovo, takže zpátky k AVP:
Miliardář ‚Bishop‘ Weyland (Lance Henriksen) zjistí, že pod ledovým příkrovem Antarktidy se skrývá tajemná pyramida, jejíž tvar nese prvky jak pyramid egyptských, tak středoamerických i asijských). Weyland rychle sežene mezinárodní vědecký tým, kterému velí Alexa Woods (sympaticky přirozená Sanaa Lathan) a vyráží.Na místě hrdinka zjistí cosi o zmizelé velrybářské stanici, navíc hned vedle tábora se náhle objeví přímá cesta k pyramidě. Anderson si je vědom diváckého očekávání souboje ras, a tak se s přípravami příliš nemaže. Stačí načrtnout klasický spor mezi zodpovědnou Alexou, která zodpovídá za život squadry a chamtivým Weylandem, který to všechno platí. Vědci brzy zjistí smysl stavby: bojem s vetřelci tu mladí predátoři stávají dospělci. Problém je, že zatímco vetřelci už jdou, lidé sebrali predátoří zbraně, a ti se tak nemají slizským tvorům jak bránit.
Aby zvýšil napětí, nechává režisér pyramidu každých deset minut přestavět své zdi. Díky nejasným pravidlům (jaká zeď se kam posune) však tenhle trik působí jen jako drobná adrenalinová injekce.
Z reklamního sloganu „Ať vyhraje kdokoli, my prohrajeme“, který navozuje představu pyramidy potravního řetězce, Anderson nakonec uniká, když pomocí záběrů ze života starověkých kultur znázorňuje vznik pyramid, čímž také přiznává sympatie jedné z nadpozemských kultur. Motiv dobrovolných lidských obětí však Anderson nechává v pozadí, a tak nejvíc šokujícím momentem celé vetřelčí ságy zůstává Ripleyová hladící svého malého potomečka, zatímco letí do ohnivého pekla ve Fincherově „trojrozměrném“ Vetřelci 3.
Oproti sérii Resident Evil Anderson nediriguje žádnou krvavou lázeň, ale poměrně uhlazenou a vizuálně místy velmi příjemnou videohru. Ve vyprávění však bohužel nejen, že neinvenčně opakuje sám sebe, ale především ničí kouzlo Vetřelce, kouzlo hrozby v temnotách. Vyvlekl obě bestie na světlo a zohavil jejich tlamy lidskými grimasami. Jedinou Andersonovou výhrou se nakonec stalo to, že –jak řečeno výše- přiznal barvu. Tím pádem vytvořil slušný biják alespoň v rámci žánru cross-overu. Vzpomeňme zde na nedávný snímek Freddy Vs. Jason, kde jsme byli svědky obdobně nadlidského souboje, jeho výsledek byl ale Ronny Yu režíroval na nekonečně nudnou remízu.
Po všech ostatních stránkách je AVP rozteklým, tupým trashem. Chybí mu vztahová pavučina, chybí mu výtvarná exprese a chybí mu sebevědomí, které udělaly z Resident Evil celosvětový hit.
