Nápad propojit dvě veleúspěšné sci-fi série studia 20th Century Fox je starý již více než jednu dekádu. Natáčení celovečerního snímku, který by spojoval hororové série Vetřelec a Predátor, však bylo tak dlouho odkládáno, že byl tento námět nejprve využit v několika comicsových sériích a ve slavné počítačové hře. Po letech se opět začalo o filmovém projektu Vetřelec vs. Predátor uvažovat. Když však byl k filmu angažován Paul W. S. Anderson, jeden z méně talentovaných režisérů-klipařů, naděje fanoušků na velkolepou podívanou klesly téměř k bodu mrazu. Jakou důvěru mělo v tento titul samotné studio, nejlépe ilustruje rozpočet ve výši podprůměrných 60 milionů dolarů. Anderson, který již stihl nenápaditě zrežírovat vesmírnou sci-fi Horizont události či adaptaci počítačové hry Resident Evil, se tím dostal ke svému „vysněnému projektu“. Sám přepsal filmový scénář, jehož děj zasadil do současnosti, a vrhl se na objasňování některých bílých míst z predátoří i vetřelčí mytologie…
Poté, co vesmírný satelit miliardáře Charlese Bishopa Weylanda (Lance Henriksen) zachytil neznámý signál z opuštěného antarktického ostrova, nezaváhal ctižádostivý boháč ani okamžik a nechal sestavit tým, který by ono tajuplné místo prozkoumal. Mezi Weylandovými lidmi nechybí cestovatelka a průvodkyně Alexa Woodsová (Sanaa Lathanová), chemik Graeme Miller (Ewen Bremner) či odborník na starověké civilizace Sebastian de Rosa (Raoul Bova). Pode průzkumů Weylandových vědců je totiž 600 metrů pod ledem uvězněna starověká pyramida, která v sobě spojuje prvky aztécké, staroegyptské i dávné kambodžské civilizace. Dolů do podzemí se dostávají lidští hrdinové nečekaně snadno, brzy po jejich vstupu do pyramidy se ale celý komplex uzavírá. Na scéně se navíc objevují tajemné bytosti, které likvidují jednoho člena týmu za druhým. Ti, kteří ještě žijí, zjišťují, že opustit tohoto prokleté místo nepůjde snadno…
Legendy bohužel někdy mívají velmi smutné konce. Žádný fanoušek sci-fi nemohl přát takovýto závěr sérii vesmírných hororů, která proslavila později veleúspěšné tvůrce Ridleyho Scotta (režíroval první díl z roku 1979) či Jamese Camerona (navázal na Scotta mnohem akčnějšími Vetřelci z roku 1986) a pomohla kariéře Davida Finchera (tvůrce třetího dílu později natočil Sedm či Klub rváčů). Už snímek Vetřelec: Vzkříšení (1997) znamenal výrazný pokles kvality, Paul W. S. Anderson však dokázal, že dno leží ještě mnohem níž. A predátor? S jeho soupeřením s Arnoldem Schwarzeneggerem z roku 1987 ani s druhým – o poznáním slabším – dílem, v němž si to o tři roky později predátor rozdal s Dannym Gloverem v džungli velkoměsta, se jeho nový souboj neblíží ani omylem.
Z takzvaných crossoverů (anglický termín pro křížení – biologické i příběhů dvou a více postav z vlastních sérií) známých z filmového i comicsového světa velmi často vzejde kočkopes, který se marně snaží navázat na úspěch originálu. Zle nedobře dopadly pokusy o tento subžánr, ať už se o něj pokoušeli Japonci (King Kong vs. Godzilla, 1962), nebo Američané (Dracula vs. Frankenstein, 1971, naposledy Freddie vs. Jason, 2003). Že ale lze natočit i crossover zajímavě přesvědčili například tvůrci krátkého snímku Batman: Dead End. Jeho srovnání s filmem Vetřelec vs. Predátor je o to pikantnější, že si to v něm titulní hrdina rozdává nejen se svým věčným protivníkem Jokerem, ale i s predátory a vetřelci. Batmanově střetu s monstry především nechybělo to, čeho se Andersonovu snímku žalostně nedostává: atmosféra a nápaditost.
Film Vetřelec vs. Predátor má všechny atributy béčkového filmu: nechvalně známý režisér natočil snímek podle schematického scénáře, který kombinuje prvky z řady mnohem lepších titulů od Carpenterovy arktické sci-fi Věc (1982) až po horor Kostka (1997). Příběh, poctivě kopírující Cameronovy Vetřelce, je zalidněn řádkou tuctových charakterů pronášejících hloupoučké dialogy a odsouzených k bolestivé smrti. Hlavní hrdinka Alexa Woodsová v podání Sanay Lanthanové (objevila se v Bladeovi či v thrilleru Presumpce viny) se novou Ellen Ripleyovou nestane i kdyby rozkrájela tucty vetřelců. Žádná z postav navíc nezaujme natolik, aby jí divák fandil a obával se o její život. Také herecké obsazení je plné „osobností“ brakových filmů. Nejznámější tváří je mezi nimi bezpochyby Lance Henriksen (hrál mimo jiné ve dvou dílech vetřelčí série androida Bishopa). Největší hereckou persónou tohoto snímku je patrně Ewen Bremner, který si získal jméno díky snímkům Trainspotting (1996) či Acid House (1998) a který si dnes v Hollywoodu přivydělává komickými figurkami (Vítejte v džungli, Cesta kolem světa za 80 dní).
Jen v několika málo vrcholných chvílích se Andersonovi daří udržet jakous takous stylovost. Nižší rozpočet prospěl trikovým sekvencím, které často sází na tradiční efekty namísto digitální animace. Režisér občas ukazuje z titulních monster co možná nejméně a daří se mu tak udržet napětí alespoň po několik záběrů. Desítky nechtěně komických momentů však náznaky atmosféry snadno přebijí. Tenhle snímek se zkrátka nevydařil a má namířeno do propadliště dějin.
