Spielbergův přepis knihy H. G. Wellse Válka světů (1898) není první adaptací průkopnického románu konkretizujícího představu, že Zemi z vesmíru sledují inteligentnější bytosti, které lidstvo pozorují „podobně jako vědec s mikroskopem studuje organismy, které se hemží a rozmnožují v kapce vody“. Sugestivnost „marťanské utopie“ o zničujícím vesmírném útoku nejpřesvědčivěji doložila rozhlasová dramatizace Orsona Wellese (1938), jenž předlohu koncipoval jako mystifikační reportáž se „živými vstupy“ tak emotivně, že posluchači propadali hysterické panice v domnění, že mimozemská invaze skutečně nastala. Svého prvního filmového zpracování se Válka světů dočkala v roce 1953, poznamenala jej však doba vzniku: nemístnou religiózností prodchnutý snímek byl natočen v ovzduší studené války, jež „ufouny“ paranoidně vnímala jako alegorii komunistické hrozby.
Po úspěchu sci-fi Minority Report se Spielberg rozhodl znovu obsadit Toma Cruise, který v nové verzi Války světů ztvárňuje jeřábníka z doků v New Jersey. Krátce nato, co mu jeho někdejší žena svěří na víkend jejich desetiletou dceru a dospívajícího syna (kteří mají k „nepoužitelnému“ otci značně rezervovaný vztah), město napadnou z hlubin země se vynořivší obrovité trojnohé válečné stroje –„tripody“ a začnou rozsévat zkázu a smrt ve snaze vyhladit lidskou rasu...
Spielberg, jenž v předchozích filmech mimozemšťany představoval jako přátelské bytosti, od počátku natáčení tvrdil, že se Wellsova námětu chce držet věrněji než jeho předchůdci. Snímek místy stylizuje v duchu sci-fi z padesátých let (příběh rámuje vypravěčův prolog a epilog), zároveň však klade důraz na obvyklý motiv pospolitosti rodiny, respektive na téma „selhávajícího“ otce (Cruise nehraje žádného hrdinu, vědce nebo novináře, který by se vetřelcům postavil: jeho jedinou snahou je – i za cenu vraždy stejně ohroženého člověka – zachránit své děti).
Kromě subjektivního pohledu, z něhož je invaze vylíčena, Spielberg učinil několik zásadních změn i v kostře příběhu, v knize rozčleněné na dvě části (Marťané přicházejí a Země pod nadvládou Marťanů). Příběh situoval jen do Spojených států (v předloze je detailně popsáno zničení Richmondu, Kingstonu či Wimbledonu, ve filmu se o útocích na jiných kontinentech jen letmo hovoří) a z viktoriánské doby jej přesadil na začátek třetího tisíciletí. S ohledem na současné vědecké poznatky nejsou vetřelci tudíž Marťané, ale blíže nespecifikovaní mimozemšťané, a Amerika se nezmítá v obavách ze studené války, ale ve strachu před teroristickým útokem. Wells v knize podrobně popisuje řadu vědecko-technických detailů (včetně užití předchůdce laseru), stroze reportážním stylem ale i velmi autenticky líčí vzniklou paniku, během níž se prchající lidé ušlapávají, střílejí po sobě, či do sebe zabodávají nože, a policisté rozbíjejí hlavy těm, které mají chránit. Davová hysterie je ve filmu sice naznačena, o zákroku armády proti civilistům ale v politicky korektním blockbusteru natočeném po 11. září nemůže být ani řeč.
Lucasova společnost ILM připravila pět set počítačově generovaných sekvencí. Ty z filmu však nijak „neční“ (brilantní jízda kamery, jež v jednom záběru krouží kolem auta, působí jako by samozřejmě) a věrohodně synchronizují hereckou akci s hroutícími se budovami, vzduchem létajícími automobily i s pohybem Wellsových slavných, po třech nohách kráčejících „tripodů“ (v prvním snímku je vzhledem k technickým omezením nahradily létající talíře). Tyto stroje svými ohebnými chapadly připomínají spíše organickou než mechanickou bytost: některé scény působí jako by šlo spíše o dalšího pravěkého raptora z Jurského parku, který ohrožuje bezmocné lidí. To dokládá i nejdůmyslnější, z knihy převzatá scéna, v níž optické chapadlo slídí po uprchlících v polorozbořeném sklepení (tato hra na schovávanou je variací Perseova „zrcadlového“ triku vůči Medúse.)
Atmosféru všeobecného ohrožení vsugerovává nejen působivá zvuková stopa, ale i herečtí aktéři. Tom Cruise (Ray Ferrier) odvádí jeden ze svých lepších výkonů, nepřehlédnutelná je i jedenáctiletá Dakota Fanningová, která je – ač je zbytečně nucena do neustálého vřískání – se suverenitou dospělé herečky schopna velmi emocionálně procítit děs a hrůzu. Miranda Otto hraje Ferrierovu manželku, zatímco Tim Robbins dostal vedlejší roli podivína Ogilvyho.
Na rozdíl od tvůrců, kteří si z Wellsova díla dodnes bezostyšně „půjčují“ hlavní motivy (nejnestoudněji tak učinil Roland Emmerich v patriotické masturbaci Den nezávislosti), se Spielberg úspěšně vyhýbá řadě otravných žánrových klišé (destrukce věhlasných dominant, americká generalita rozhodující nad mapou o osudu světa, vítězně plápolající vlajka s červenými a s bílými pruhy apod.). Zároveň je však otázka, zda současné publikum odkojené matrixovými oslnivými efekty a bombastickou akcí, bude až nečekaně staromódní a při zemi se držící sci-fi (ve které trojice lidí jen prchá napříč zpustošenou zemí či bojuje o život a která má v souladu s románem velmi „prozaickou“ pointu) považovat za dostatečně atraktivní a vzrušující.
