V poslední době se díky filmovým zpracováním dostávají do oběhu literární témata jednoho z nejlepších a nejoriginálnějších autorů klasické sci-fi Philipa K. Dicka a už se stalo pravidlem, že každý rok spatří světlo světa jedna nová adaptace, ať už je to Impostor, Minority Report nebo Výplata a Next. Je tedy na čase si jeho osobnost trochu přiblížit, protože Dick nutně nerovná se jen Blade Runner...
Život a dílo
Philip K. Dick je dítětem Edgara Dicka a Dorothy Grand Kindered. Po otci zdědil mnohoznačné příjmení, po matce zase tajemný iniciál K. Dorothy se Philip narodil jako jedno z dvojčat, ale jeho sestra nepřežila dobu krátce po porodu. V jejich rodině vibrovaly chladné vztahy, rodiče se rozvedli a Philip putoval s matkou z Berkley do Washingtonu a zase zpátky. Byl ovlivněn Kafkou, Proustem, Mannem a řadou dalších autorů, která doslova hltal.
Často zanedbával školní docházku a věnoval se četbě, narazil také na sci-fi, které mu ponoukla četba magazínu Astrouding and Uknown a ve 14 letech napsal svou první povídku nazvanou Return to Liliput. Období mezi šestnáctým a osmnáctým rokem strávil v psychiatrické léčbě, kvůli údajným psychickým obtížím, které na něm vysledovala jeho matka, od které se v 18letech odstěhoval do vlastního podnájmu a nastoupil na Kalifornskou Univerzitu, kde studoval filosofii a germanistiku. Své povídky rozesílal po všemožných sci-fi magazínech, ale zatím jediný zdroj obživy pro něj bylo psaní komentářů do radia Free Albemuth. Následně nastoupil také do prodejny s hudebními nosiči a hudba se stala jeho velkou vášní a inspiraci při psaní.
Jeho první publikovanou povídkou se stala To je wub, kapitáne! a románem Sluneční loterie z roku 1954. Za Dickovo nejplodnější období se považuje právě tento rozkvět, respektive období mezi lety 1950 až 1960, kdy napsal 11 románů a na 80 povídek, které pak následně rozpracoval do formy románu.
V roce 1958 se stěhuje do Point Reyes Station na severozápadě Maric Country. Tam se již po třetí žení (předtím Jeanette Marlin a Kleo Apostolides) a také se mu narodí jeho první dítě, holčička Laura Archer. Aby Dick vydržel jet v pracovním nasazení 60 stran textu za den, stává se závislý na amfetaminech. V roce 1963 obdrží prestižní cenu Hugo za román Muž z vysokého zámku, ale jeho žena od něj i z dcerou raději odcházejí. O rok později už se Dick ale znovu žení s Nancy Hackett, která se stane matkou jeho druhého dítěte Isold Frey. V tomto období se Dick začíná zajímat vztahem robota a člověka a vzniká jeho nejpodstatnější dílo Sní androidi o elektrických ovečkách, která později zfilmoval Ridley Scott pod názvem Blade Runner a udělal tak z Dicka mnohem větší kult, než kdy Dick byl.
V roce 1970 se s rodinou stěhuje do San Rafael, kde se zhroutí a musí být hospitalizován. Záhy od něj stejně jako předchozí odchází i jeho manželka s dítětem. Svůj prázdný dům tehdy na pokraji šílenství zaplnil řadou trosek z ulice, z nichž početná část byla závislá na tvrdých drogách. S touto velice nepříjemnou epizodou se Dick následně vyrovnává v románu Temný obraz, který vychází ale až v roce 1977.
Mezitím se Dickovi podařilo stát se státním nepřítelem, když propagoval svoje značně kritické názory na americkou vládu. Dostalo se mu nepříjemného policejního teroru a když se mu někdo v roce 71 vloupal do domu, byl přesvědčen, že to byla CIA a navíc začal být paranoidní a domníval se, že ho někdo neustále sleduje a raději odjel na čas do Kanady, kde ve Vancouveru přednášel na téma Androidi a lidé. Po návratu se popáté oženil, jeho novou manželkou se stala Leslie Tessa Busby a narodilo se mu třetí dítě, tentokrát chlapec Christopher.
V roce 1975 obdržel cenu Johna W. Campbella za u nás dosud nevydaný román Flow My Tears, The Policeman Said. Na sklonku svého životního kolotoče se Dick domníval, že byl svědkem božího zjevení a založil na tom dokonce knižní trilogii Valis, The Divine Invasion a The Transmigrations of Timothy Archer a v roce 1982 pak po několika srdečních infarktech zemřel 2. března. Není ale nezajímavé, že řada jeho nepublikovaných děl vycházela ještě několik let po jeho smrti a je tomu takřka dodnes, i když už se jedná o spíše archivní materiály, jako Dickova korespondence apod.
Film
Jedním z vedlejších důvodů proč se pouštět do natáčení filmové adaptace je včetně vysoké míry originality a lehké bizarnosti i možnost poprat se s ohromným množstvím Dickovi fantasie. Jako první se o to pokusil Ridley Scott, když zadaptoval Sní androidi o elektrických ovečkách? pod názvem Blade Runner. Stalo se tak v roce 1982 – Dick, ještě krátce před tím než se odebral k výzkumu vnější strany víka dubové rakve, měl možnost shlédnout už některé dokončené části filmu a byl jimi upřímně fascinován. Když Scott snímek dokončil, dostalo se mu uznání především o skalních Dickových příznivců a poměrně silnému opovržení všemi ostatními, včetně většiny kritiků, kteří tehdy lačnili spíše po dalších Hvězdných válkách. S každým rokem se ale kult kolem snímku nabaloval a dnes ho najdete v řadě žebříčků o nejlepší film všech dob, nemluvně o tom, že ve specializovaných knihkupectvích si můžete koupit analytickou knihu (zřejmě ale ne jen jednu) k filmu, ve které je rozebrán snímek do těch nejtintěrnějších podrobností, včetně té nejdůležitější – objevilo se v pravém oku Ricka Deckarda, hlavní postavy příběhu, červené světélko, které by dokázalo, že je tím, po čem celý film pátrá – tedy androidem.
Na další Dickovskou adaptaci povídky Zapamatujeme si to za vás se slevou jsme si museli počkat celých 8 let, kdy se k tomu odhodlal kontroverzní Holanďan Paul Verhoeven, proslulý svými domovskými filmy Oranžský voják a Keetje Tippel. Výsledkem byla akční sci-fi Total Recall s Arnoldem Scharzeneggerem, kde spíše převažovala ona akce, ale ani motiv manipulace s lidskými vzpomínkami se v jinak zručném a do dnes dobrém snímku neztratila.
Točit Dickovi snímky samozřejmě nebylo jen výsadou Hollywoodu, v roce 1992 natočil Jerome Boivin ve francouzské produkci adaptaci románu Confessions of Crap Artist. Román ani film se však dosud nedostal do naší distribuce, takže lze jen těžko zhodnotit jeho kvality.
Do mírného zapomnění upadla neprávem výtečná adaptace povídky Second Variety, která se je k dostání v našich videopůjčovnách a k vidění byla i v tv pod názvem Screamers: Hlasy z podzemí. Zajímavá je především hutná atmosféra snímku i jeho mírně destruktivní pointa.
Důkazem, že k dobré Dickovské adaptaci nestačí jen ohromující výprava a kulisy je snímek Impostor, kterému chyběla paranoidní atmosféra povídky o muži, který se snaží svět bránit před možnou invazí mimozemšťanů, aby byl nakonec osočen z toho, že je jedním z nich. Dostalo se mu jen ploché režie a průměrných hereckých výkonů. O rok později to však napravil Steven Spielberg s adaptací Minority Report, o kterou se přímo zasadil i Tom Cruise. Snímek má jen jednu drobnou chybičku, ale to rozhodně nebrání tomu, aby se dal označit za geniální. A zatím poslední zářezy udělali režiséři John Woo s adaptací Výplaty a Lee Tamahori s Next, zpracováním povídky Zlatý muž. Oba filmy jsou podle ohlasů kritiky jen obyčejným průměrem.
Mj. ještě stojí za zmínku, že jedné z nejlepších Dickových knih Ubik se dostalo i herního zpracovaní, nicméně filmová verze by také jistě nebyla od věci.
