Pád třetí říše sleduje poslední dny druhé světové války v obklíčeném Berlíně a především v Hitlerově bunkru očima Führerovy asistentky Traudl Jungeové (Alexandra Maria Lara), která se do Hitlerových služeb dala roku 1942. Když se tehdy Hitler před adeptkami na práci objeví poprvé, vidíme zamyšleného, dobráckého, ale rozhodného muže – žádnou karikaturu, či bezcitnou zrůdu. Děj se poté okamžitě přesouvá ke konci dubna 1945. Všímáme si Vůdcova tiku v ruce a rychlých přechodů v intenzitě i náboji projevu. V závěru zase jako kdyby byl Ganz o dvě hlavy menší, než všichni okolo. Chátrá a zase roste před kamerou tak, že bych chtěl Pád třetí říše vidět jako Ganzovo komorní sólo.
Autoři Hitlera ukazují jako člověka, který měl svou vizi, ale jeho nejbližší jej zrazují a jeho lid nebyl schopen dostát svým úkolům. Deziluze vede k nekonečnému kolotoči manických záchvatů, kdy totální depresi střídá absurdní plánování nových útoků, či svatba s Evou Braunovou (Juliane Köhler). Surrealistickou scénu korunuje oddávající, když se Hitlera ptá na jeho rasový původ. Hitler už už by se po něm rozhlížel, ale Goebbels (démonický Ulrich Matthes) oddávajícího upozorní: „To je přece Hitler.“ Za rohem mezitím Goebbelsova žena (vynikající Corrina Harfouch) diriguje sbor svých árijských dítek, načež je chladnokrevně zavraždí, neboť si ‚nedokáže představit, jak by se měly ve světě bez národního socialismu.‘
Díky těmto kontrastům myslí zatížených extrémními stavy dosahuje dění na plátně apokalyptických rozměrů.
Jeho vrcholem je mejdan, který vyšinutá Eva Braunová pořádá uprostřed bombardování.
Mezi silné momenty patří i zajetí německých elit ruskými kluky (kteří předtím bojovali se stejně starými Němci), nebo telegrafista, který v bunkru přikryje tváře zasebevražděných oficírů ručníky z čisté piety, zvyku, pořádkumilovnosti.
Pád třetí říše režiséra Olivera Hirschbiegera (Experiment/ Das Experiment) napsal a produkoval známý německý magnát Bernd Eichinger (Resident Evil). Film vznikl dle literárních pramenů Inside Hitler's Bunker Joachima Festa a Bis zur letzten Stunde Traudl Jungové a Melissy Müllerové. Příběh je postaven v mnoha ohledech skvěle, režie dostává na place z herců maximum. Vizuální efekty jsou na úrovni, zvukové jsou famózní. Padající bomby, řev zraněných i ‚pouhé‘ atmosféry dokáží ve velkém sále vyvolat až nepříjemně realistickou atmosféru.
Základním kamenem úrazu Pádu třetí říše je souboj mezi pokusem o ambiciózní, komplikovaný portrét viníků a snahou o srozumitelnost, tedy o diváckou přístupnost.
Vadí hrstě patetických promluv (Eva o nenávisti k Blondi), nebo zbytečně popisných a lyrických scén (děvčata na cigaretce před bunkrem).
Ve druhé polovině se autorům příliš nedaří akcentovat šílenství v bunkru s bezmocným bojem v ulicích, neboť ulici věnují příliš prostoru. Tříští klaustrofobickou atmosféru bunkru, ve kterém jsou výbuchy stejně pořád slyšet.
Zejména v závěru se ze 150 minutového dramatu dalo stříhat: ohromuje vyprávěcí byrokracie, jako je spisování závětí. I silně emotivní finále pak tahá za kšandy a jenom poslední vteřiny zvednou tohoto německého oscarového kandidáta ze dna.V Německu samotném se ani tak nediskutuje o kvalitě filmu, jako o tom, zda je eticky únosné ukázat Hitlera (naštěstí ztvárněného Švýcarem Ganzem) jako člověka z masa a kostí? Jde od tvůrců jenom o senzacechtivost? Úplný závěr hovoří o opaku. Zdá se, že 60 let po válce Němci připraveni jsou. I pokud je výsledkem Pádu třetí říše jenom toto zjištění, jde o zaznamenáníhodný film.
