Bruno Ganz

- Téma autor: red

Jsou herci, jejichž tvář si obtížně vybavíme - jednak se nevyhřívají na výsluní popularity, takže jejich tvář na nás nezírá z kdejaké časopisecké obálky, jednak se dokáží doslova ztratit za svou postavou

Bruno GanzJsou herci, jejichž tvář si obtížně vybavíme - jednak se nevyhřívají na výsluní popularity, takže jejich tvář na nás nezírá z kdejaké časopisecké obálky, jednak se dokáží doslova ztratit za svou postavou. Právě mezi takové „převtělovací“ osobnosti patří i švýcarsko-německý herec Bruno Ganz, kterého jsme spatřili jako Adolfa Hitlera ve filmu Pád Třetí říše (2004).

V příběhu o posledních Hitlerových dnech postihl nejen vnější atributy jako přihrbené držení těla, třesoucí se ruku drženou za zády, netrpělivou mluvu, která nesnáší odpor a kolísá v širokém rozpětí od laskavě hladivé dikce až k výbuchům vzteku, když hledá příčiny porážky všude jinde, jen ne ve vlastním pochybení. Hitler se v jeho pojetí stává lidskou troskou na konci svých psychických i fyzických sil, do poslední chvíle však destruktivní.

Pád třetí říše (Bruno Ganz)I když Ganz vkládá do Hitlerovy osobnosti rozměr zlomeného člověka, rozhodně nevzbuzuje nějaký soucit, nedává pocítit jakoukoli lítost. Nikdy neoslabí vědomí, že sledujeme pád lidské kreatury, která svět vehnala do ničivé války, která nakonec pohltila i ji. Nezbývá než ocenit, že se důsledně vyhýbá laciné karikatuře, že chce bez zlehčování postihnout rozklad jedné světovládné iluze, která do záhuby strhla celý jeden národ.

Ke svým třiašedesátým narozeninám (narodil se 23. března 1941 v Curychu) si stěží mohl přát lepší dárek nežli tak složitou, na rozložení významových plošek náročnou roli. Před televizními i filmovými kamerami vystupuje déle než čtyři desetiletí. Do divadelní školy přestoupil až poté, co nedokončil gymnasium a na divadle také sklízel své největší úspěchy. Ostatně právě divadelní hry tvořily značný podíl mezi tituly, v nichž v šedesátých letech účinkoval - tak si vyzkoušel Peer Gynta, Torquata Tassa i Prince Bedřicha Homburského.

Bruno Ganz: Přítel z AmerikyŽádné z těchto děl však k nám neproniklo. Až na skloku sedmdesátých let tehdejší Československá televize zařadila do svého vysílání Letní hosty (1975), snímek naprosto zapomenutelný - a také zapomenutý. To již měl za sebou i první velká ocenění. Třeba za hraběte z Rohmerova stylisticky vytříbeného přepisu Markýzy z O... (1975) získal Německou filmovou cenu. To však nebyl jediný významný tvůrce, jehož zaujal. Začal jej totiž obsazovat Wim Wenders, význačný režisér, který zásadně ovlivnil tvář německého filmu osmdesátých a devadesátých let.

Některé jeho snímky k nám dorazily se značným zpožděním. To se týká hned jejich prvního společného projektu Americký přítel (1977), který kombinuje kriminální motiv se sociálními podtexty. Už tady si zahrál postavu svého druhu vyšinutou - těžce nemocného rámaře, jenž z podsvětí dostane nabídku, aby za tučný honorář vraždil. Hrdina se zprvu rozmýšlí, ale pak hledá ospravedlnění: je to přece jediná možnost, jak může zabezpečit svou rodinu.

Nebe nad Berlínem (Bruno Ganz)Nejslavnější rolí pod Wendersovým vedením se však stal anděl Damiel, jenž věčnost a blaženost své existence vymění kvůli lásce za bolestný pozemský úděl. Výrazově minimalistické ztvárnění v sobě tají hluboké vnitřní pnutí, kamera zdůrazňuje hrdinovu melancholii, ať již jako bohorovný, nmlčenlivý anděl shlíží z chrámových ochozů na lidské hemžení či ať již jako člověk zažívá muka nejistoty. Nejprve jeho vyzrálá kreace ovládla Nebe nad Berlínem (1987) a poté se znovu vrátila ve volném pokračování Tak daleko, tak blízko (1993). Mezi těmito dvěma tituly se pne jen několik málo let, avšak zásadní společenské změny, které do vyprávění nepřímo rovněž vstupovaly.

Bruno Ganz se dobře cítil v komplikovaných úlohách, jejichž nejednoznačnost mu dovolovala, aby rozezněl široký rejstřík hereckých prostředků. Takovým hrdinou je mladý vědec Hoffmann z kriminálního dramatu Nůž v hlavě (1978). Přichomýtne se k policejnímu zátahu a těžce zraněn, kdy dokonce ztratil paměť a musel se znovu učit mluvit i chodit, musí čelit obvinění, že náleží mezi obávané teroristy. Režisér Reinhard Hauff navodil působivou atmosféru. Divák dlouho tápe v hrdinově vymazané minulosti a rovněž přiblížení Hoffmannova psychického rozpoložení, kdy si hrdina z minulosti nic nevybavuje, svědčí o talentovaném herectví, schopném postihnout i nejmenší duševní záchvěv.

Bruno Ganz: VynálezceJiným svrchovaným výkonem ohromil v tragikomedii Vynálezce (1980). Tady sehrál prostého venkovana, který v nuzných podmínkách a podřízen koloběhu vyčerpávajících zemědělských prací koumá nad vynálezem pásového vozidla, které by v nehostinném terénu usnadnilo práci. Režisér Kurt Gloor zasadil své místy baladické vyprávění do zapomenutých kamenitých pustin švýcarského podhůří v počátku 20. století.

Bruno Ganz ozkoušel taktovku mnoha významných evropských režisérů (Werner Herzog – Nosferatu: Fantom noci, Mauro Bolognini – Dáma s kaméliemi, Volker Schlöndorff – Falšování, Fridrik Thor Fridriksson – Děti přírody, Stephen Daldry - Předčítač), ale pokaždé si uchoval svou svébytnost, pokaždé překvapil převzetím nové identity. Na závěr si ponechávám tři důležité role, které jsme mohli spatřit a které dokládají jeho vnímavost, dovednost plně se vcítit do ztvárňovaného hrdiny.

Chléb a tulipány (Bruno Ganz)Dokazují, že umí postihnout jakoukoli mentalitu i národnost, ať již je to vykořeněný švýcarský námořník Paul z Tannerova snímku V bílém městě (1983), objevují v Lisabonu město, kde se zastavil čas, těžce nemocný řecký básník Alexander, jenž má pouhý den, aby dal do pořádku všechny své věci, v Angelopulosově existenčním dramatu Věčnost a den (1998) nebo konečně osamělý italský důchodce Fernando (ale islandského původu!), který nabídne podnájem ženě na útěku, v Soldiniho melodramatu Chléb a tulipány (2000). S postupujícím věkem se Bruno Ganz stále více dostává styku s velkými dramatickými postavami. V roce 1996 se objevil jako Antoine de Saint-Exupéry v poetickém životopisném snímku Saint-Ex. V roce 2001 hrál v německé televizi Goetheova Fausta, v roce 2003 přijal vedlejší roli ve velkofilmu o Martinu Lutherovi. Rok předtím natočil Norbert Wiedmer filmový portrét tohoto všestranného herce nazvaný Behind Me - Bruno Ganz. Nyní se objevuje v novém příspěvku do své domovské - švýcarské - kinematografie: komorním dramatu Vitus (2006). Ganz tu na malé ploše ztělesňuje dědečka ústředního hrdiny, geniálního dětského klavíristy. Spatřit jej můžeme také v Angelopulosově zamyšlení Prach času (2008).

Zejména ve Věčnosti a dnu si Ganz každého podmaní strhující studií umělce, jenž nový smysl svého skomírajícího žití objeví v záchraně malého albánského chlapce - natolik přesvědčivě, uvolněně a přirozeně svého hrdinu prezentuje, jako by ani nehrál, jako kdyby se v něho beze zbytku proměnil a vytáhl na světlo jeho dávno zasutá traumata i nenaplněné touhy, porozhlédne se, jak se vyrovnal s vinami. Toto ozřejmení ostatně nastolí bezmála u každé postavy, která k něčemu takovému nabídne prostor.

Dokina.cz nabízí nejpřehlednější program kin na českém internetu. Programy kin sledujeme nejen v Praze a Brně, ale i v dalších městech, jako jsou Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, České Budějovice, Plzeň a na mnoha dalších místech. Stejně tak vedle nejznámějších sítí Cinema City a Cinestar přinášíme i programy menších kin po celé České republice. Náš program kin je vždy kompletní a přehledný, takže snadno zjistíte, na jaký film a do jakého kina zajít.