Schlöndorffův film vychází z deníkových záznamů lucemburského kněze Jeana Bernarda, který v Dachau zažil prazvláštní událost: v únoru 1942 byl na devět dnů propuštěn. Děj je rozdělen do kapitol podle dnů, hrdina má smyšlené jméno Henri Kremer. V úvodu sledujeme lágrový život s ryčnou muzikou, řevem esesáků a trýzněním vězňů, tedy obrazy, jaké známe z většiny podobných filmů. Neobvyklé je jen to, že v jednom baráku se věžni společně modlí a přijímají svátost. Jsou to kněží, které kromě pro ně vymyšleného týrání – ukřižování a korunování ostnatým drátem – čeká i zvláštní příděl moselského vína, jež ovšem musí do sebe vlít z otlučených plecháčů. Kremer je nečekaně povolán do kanceláře a vzápětí odjíždí vlakem do Lucemburku. Má zde příbuzné, jeho matka však během jeho věznění zemřela.
Ukáže se, že nejde o propuštění, jen o devítidenní „dovolenou“, během níž se musí hlásit na gestapu. Brzy zjistí, že má okupantům pomoci zvrátit odmítavý postoj lucemburského biskupa vůči Hitlerově říši. Kremera si předvolává ambiciózní untersturmführer Gebhardt. Slibuje mu výhody a snaží se jej přesvědčit o tom, že boj proti bolševikům je bojem proti nepřátelům církve. Pokouší kněze i jemnějšími prostředky, které dobře ovládá, vždyť sám kdysi nedostudoval kněžský seminář. Kremerovi předkládá, že jeho „pomoc“ lze přirovnat k biblickému údělu Jidáše, který zradou vlastně naplnil boží úradek. Jidáše prý nevedla žárlivost ani zištnost, ale čin zklamaného aktivisty, který očekával Ježíšovu revoluci a vítězství ještě za jeho života…
Zpracováním do filmové podoby těžko mohl být v Německu pověřen někdo jiný než Volker Schlöndorff (nar. 1939). Během čtyřiceti let natočil tři desítky filmů, z nichž významná část morálně a politicky mapuje nedávnou historii (naposledy Ticho po výstřelu). Silnou linii v jeho tvorbě zastupuje právě kritická reflexe období nacismu: nejen Oscarem a Zlatou palmou ozdobený Plechový bubínek, ale i filmy Rána z milosti a Netvor. Nabídkou natočit Devátý den byl nadšen, protože chtěl ukázat „universum koncentračního tábora“. Ač bezvěrec, uchopil téma jako dilema svědomí, kde „svědomí je také víra“. Výsledek jeho snažení bohužel nevyvolá jednoznačné nadšení. Mezi klady patří dobře napsané dialogy a zvládnutí komorních scén, zejména psychologický duel kněze a esesáka. Přesvědčivě působí také exteriéry natáčené v Lucembursku a v Praze, prostoupené pochmurnou zimní náladou.
Slabší stránkou jsou scény z koncentračního tábora, kde se předměty i oblečení lesknou novotou, charaktery jen načrtnuty a užito stereotypů (dělení uzenky na množství dílků připomíná scénu z Bondarčukova Osudu člověka, sobecké hltání kapek vody z potrubí je převzato ze vzpomínek osvětimského vězně Prima Leviho). Nadbytečné jsou i spektakulární scény z bálu v Luxemburku. Některé nedostatky lze připsat na vrub nízkému rozpočtu (1,5 milionu euro). Na druhé straně však zkušený tvůrce dovedl prostředky využít racionálně: kromě sedmi německých herců použil s dobrým výsledkem i řadu českých interpretů.
Nezapomenutelnou postavou je Kremer v podání Ulricha Matthese, který nedlouho předtím ztělesnil Goebbelse ve filmu Pád třetí říše. Muž s ostře řezanou, propadlou tváří a zapadlýma, přesto jakoby vytřeštěnýma očima může být zosobněním fanatismu – právě tak jako nezlomného charakteru a víry. Tuto pevnost charakteru Matthes zdůrazňuje nepohnutou tváří pohroužeností Kremera v sebe sama, jež je na hranici zdvořilosti (neděkuje, nezdraví, občas ostře reaguje). Důstojným protihráčem je mu elegantní, idealistický a přitom prohnaný důstojník Gebhardt v podání Augusta Diehla. Z dalších rolí zaujme Bibiana Beglauová jako vroucná sestra hrdiny a Hilmar Thate jako morálně pevný, ale v nitru pochybující biskup.
Pro rozporný náhled sekularizované společnosti na církev je příznačné, že se v Německu ozvaly ideové výhrady k filmu. Týkaly se toho, že Jean Bernard byl mj. konzultantem papežské komise pro film, že v jeho knize jsou události oněch devíti dnů zachyceny jen obrysově, že vznik filmu byl iniciován katolickým nakladatelstvím, které nyní snímek prosazuje. Devátý den však nelze považovat za propagandu ve prospěch katolické církve. Schlöndorff pojednal téma s respektem a umělecky přesvědčivě. I když film nepatří k vrcholům jeho tvorby, nelze přehlédnout jeho humanistické a morální poselství
