Při sledování Moulin Rouge je třeba mít před očima stále jednu věc: je to stylizace. Kdo viděl Luhrmannovu adaptaci Romea a Julie, připraví se na to předem, kdo ne, ten by si na to měl zvyknout hned v prvních minutách filmu. Moulin Rouge není nic jiného než nákladný spektákl, ve kterém se 90. léta odrážejí jako v obrovském zrcadle. Vést paralelu mezi dvěma "fin de siecle" (1900 a 2000) není příliš objevné, ale o to tu přece nešlo: u Luhrmanna dominuje "jak" nad "co", forma nad obsahem, zpracování nad původností. Někdo tomu říká postmoderna...

Moulin Rouge je smršť, vír, rej, jako když se lopatky začnou točit moc rychle a odnesou celý větrný mlýn až kamsi do země Oz pro dospělé. Jestliže žánrem 90. let byl videoklip a způsobem práce mísení žánrů, pak v nich Moulin Rouge vězí oběma nohama: vědomě a záměrně. Nejzábavnější - a vlastně jediné podstatné - momenty filmu jsou scény, kdy mocné hudební pastiše duní nad pestrými kolážemi dekorací, kostýmů a detailů, v nichž se mísí všechno se vším. V kontrastu k této bezbřehé všehochuti zde stojí příběh tak pevně definovaný a schválně tak prostinký, že to je spíš jen logo, odkaz na důvěrně známé schéma nenaplněné lásky (které má Luhrmann tak rád). Tento "harlekýnský" pohled na svět spolu se scénami jako jsou například námluvy ústřední dvojice pomocí úryvků notoricky známých slaďáků dává podnětně zapřemýšlet nad rolí sentimentu a kýče v naší kultuře, potažmo v našich životech. To celé by nefungovalo bez mohutné dávky životodárného nadhledu a přiznávané lásky k "pokleslým" žánrům.

Herectví v Moulin Rouge je dost netradiční, nicméně v intencích filmu výtečné. Postavy jsou tu v podstatě jen od toho, aby se pitvořily a smály, aby skákaly po dekoracích nebo sošně pózovaly a aby předváděly kostýmy, ze kterých přecházejí oči. Herci všechno tohle zvládají přesně tak, jak si dvouhodinový videoklip Moulin Rouge žádá, a Nicole Kidman v ústřední roli luxusní kurtizány dokonce prokazuje nečekaný komediální talent.

Hnid bych našel jen několik. Předně je tu už trochu příliš slzopudný vypravěčský rámec, kdy vyumělkovaně zpustlý Ewan McGregor píše o své ztracené lásce. Zadruhé, sentiment tragického konce převládne nad dosavadním nadhledem, což je trochu překvapivé, když stejně všichni vědí, v jakých kolejích se jede. A do třetice - šéf kabaretu a bordelu Ziegler se prezentuje coby chápavý tatík laskavě pečující o své "ovečky": tady se to se stylizací už poněkud přehání.

Moulin Rouge je ohromná exploze barev, zvuků a odkazů. Chcete-li se jen kochat, uspokojí vás, chcete-li přitom i asociovat s tím, co už znáte, přijdete si taky na své. Technická dokonalost se tu snoubí s obsahem i přesahem, což není zrovna časté. Takže pokud přistoupíte na pravidla hry, čeká vás zatraceně barevná jízda.