Společensky aktuální, řemeslně bezchybný, technicky minimalistický a odvážný snímek. To bylo Dogville v roce 2003. To Dogville, se kterým Lars von Trier uchvátil Cannes i mně. Krátce poté jsem měl možnost číst scénář druhého dílu von Trierovy velkolepé USA trilogie - Manderlay. A zdálo se mi, že půjde o film minimálně stejně dobrý, jako Dogville, neboť na papíře to režisérovi všechno fungovalo jako švýcarské hodinky – Manderlay se zdálo být sepnutější, přímější i vtipnější, než Dogville.
Letos se Manderlay - čili „S“ - konečně objevilo. A mám pocit, že je to s ním stejné, jako s tou poslední deskou Nine Inch Nails. Přišla pozdě. Pro mě osobně tedy ne ta deska, ale Manderlay určitě.
Po osvobození v Dogville se Grace (tentokrát Bryce Dallas Howardová), její otec (tentokrát Willem Dafoe) a jeho kolona gangsterů rozjede směrem na jih. V graficky krásném intru tak auta hrdinů křižují shora snímanou mapu USA, až dorazí k bráně jižanské plantáže Manderlay. Tady se zastavil čas, panuje tu otroctví a svévole bílých. Vnímavá Grace cítí křivdu a rozhodne se jednat. Pomocí ozbrojených kumpánů svého otce svrhne proklatý režim a nastolí demokracii. Tedy demokracii – mě se spíš zdá, že Grace tím svým rovnostářským přístupem buduje z Manderlay předvoj socialismu.
Jakkoli - von Trier míří na nadšené šíření demokracie po světě, jak jej praktikují Spojené státy. Momenty, kdy na pracující „osvobozené“ občanstvo plantáže dohlížejí po zuby ozbrojení gangsteři jsou výmluvné. Grace se zatím věnuje své misi a pomalu proniká do osudů obyvatel plantáže i do její historie. Otec se zbytkem tlupy odjíždí a slibuje, že se za čas vrátí aby zjistil, jak si milovaná, leč po všech stránkách naivní dcerka stojí.
Scéna a kulisy jsou ještě divadelnější, holejší a výtvarně zajímavější, než ty v Dogville. Přesto, že se film odehrává v poloprázdném do červena filtrovaném ateliéru, dokáží von Trier a kameraman Anthony Dod Mantle vytvořit magnetizující atmosféru. Katastrofická scéna písečné bouře je v porovnání se sofistikovanými atrakcemi akčních velkofilmů na kost obroušeným mistrovstvím. Stejně suverénně si pak von Trier počíná i v budování charakterů. 140 minutová stopáž však dělá z Manderlay neskutečně vlažnou a zředěnou podívanou, předcvičovanou sestavou. V prvním díle USA trilogie působil von Trierův lehce kabaretní, přitom ale výstižný výklad neduhů společnosti suverénně a formálně originálně.
Manderlay je režijně opakovačka, zaškrtnutí kolonky. Žádné novátorství, prostá kopie. Považuji za velmi slabé, když se jeden z nejodvážnějších režisérů na světě vykrádá a kopíruje. Von Trier na druhou stranu určité problémy s trilogií připouští, neboť před okamžitou realizací závěrečného dílu, zvaného Wasintgon (ano, Wasington) dává přednost dogma-komedii Direktøren for det hele
Jakýms takýms oživením Manderlay je procítěný komentář v podání Johna Hurta, či Udo Kier v roli pana Kirspeho. Bryce Dallas Howardová nahradila v titulce Nicole Kidmanovou tím způsobem, že z ženy se stala holka. Přes nesporný talent Howardové totiž zatím chybí grácie a jistota Kidmanové. Isaach De Bankolé (prodavač zmrzliny ve Ghost Dogovi) podává machistického černocha Timothyho s až komiksovou vervou, zatímco Willem Dafoe je otcem plným černého humoru. Danny Glover v roli starého otroka Wilhelma je pak nejsilnější figurou díla. Ve vedlejších rolích lze zahlédnout navrátilce z Dogville Jean-Marca Barra, Chlöe Sevigny, nebo Jeremyho Daviese.
