Lars von Trier se svým talentem vizionáře i provokatéra je stálicí médií. Jeho filmy otevírají nové tvůrčí perspektivy (manifest Dogma), i když jsou někdy morálně problematické. Po trilogii Zlaté srdce (Prolomit vlny, Idioti, Tanec v temnotách) přichází s projektem další trilogie, pracovně nazvané Země možností či USA. V roce 2003 se v canneské soutěži objevil její první díl pod názvem Dogville.
Filmem rozděleným do deseti kapitol nás provází hlas vypravěče, který o událostech předem řekne často víc, než sdělí samy postavy. Děj se odehrává ve třicátých letech, v coloradském městečku Dogville ve Skalistých horách, kdesi na konci cest. Oko kamery padající z výšky zachytí schéma městečka: název Jilmová ulice, podobně jako kontury několika obydlí podél ní, kostel, obchod, zahradu, uzavřený důl a v pozadí sad. To vše je totiž jen nakresleno křídou na podlaze ateliérové haly, jejíž vnitřní obrysy se ztrácejí v temnotě. Skutečné jsou jen některé předměty – stůl, židle, postel,nářadí,hračka a také auta těch, kteří se v Dogville nakrátko objeví.
O to víc vyniknou herci ztělesňující postavy, či spíše lidské typy: mladý aktivistický intelektuál, jeho otec, farmář s rodinou, romantická dívka, pobožnůstkářka a pár dalších včetně dětí. Ustálený rytmus zdejšího života naruší příchod mladé ženy Grace utíkající před pronásledovateli, kteří zůstanou až do závěrečného rozuzlení nerozpoznáni. Aktivista Tom ženu ukryje a pak přesvědčí ostatní, aby mohla zůstat. Za přístřeší se žena odměňuje prací: učí děti, ošetřuje nemohoucí, pomáhá v domácnosti i sadu. Když je na Grace vypsána odměna, zdá se být její ukrývání nebezpečnější, a proto je nucena pracovat až do úmoru. Rozhodne se utéct, ale je zrazena, chycena a ponižována až za hranici lidské důstojnosti. V obyvatelích Dogville zvítězí hamižnost a ohlásí nález pohřešované. To přinese zvrat, jímž jsou zaskočeny postavy i diváci...
Trierova stylizace vychází z amerických venkovských dramat a gangsterských filmů třicátých let, formou však čerpá víc z brechtovské dramatiky oné doby, s jejími proklamacemi a odstupem od děje. Trier uvádí, že inspirací mu byla píseň o pomstě Pirát Jenny z Třígrošové opery Brechta a Weilla. Jeho film připomíná divadelní inscenaci uspořádáním prostoru, vše se odehrává jakoby na jevišti. Filmové je ovšem členění záběrů snímaných kamerou z různých míst a vzdáleností i herecký projev. Experimentální forma nejprve zarazí, avšak filmový mág dovede diváka rychle vtáhnout do děje, i když ten zpočátku plyne velmi pomalu. Ostatně už od antiky víme, že dramatičnost nevytvářejí předměty, ale jednání postav.
Věříme mu také díky přesvědčivému projevu herců, které si opravdu dovedl vybrat. Vedle starších charakterních herců jako jsou Ben Gazzara a Lauren Bacallová, dostali příležitost James Caan, Stellan Skarsgård, Udo Kier a několik mladších. V první řadě má však zásluhy Nicole Kidmanová, která ztělesnila ženu s tajemstvím s ohromnou jímavostí. Postavě Grace dala svou výraznou tvář, vnitřní vyrovnanost a zdánlivou křehkost, která však nikdy nepřejde do hysterie. Je vzrušující pozorovat umělecký růst této původem australské herečky, přinejmenším od Kubrickova filmu Eyes Wide Shut.
Jako morální podobenství o společnosti, která si sobecky přivlastní a zneužije nabízené dobro vypovídá Dogville o současnosti poznamenané postupnou ztrátou hodnot, i když se odehrává ve starší době. Symbolické je i jméno hrdinky Grace, což znamená nejen půvab, ale i ctnost milosrdenství, konání dobra bez očekávání odměny.
I v roce 2003 byl Trier na MFF v Cannes favoritem kritiky, narozdíl od minulých let však žádnou cenu nezískal. Snad k tomu přispěl nelichotivý obraz Ameriky (kterou Trier, jak zdůraznil, vůbec nezná, protože tam nikdy nebyl), když například fotografie z krize třicátých let doprovází písní Mladí Američané v podání Davida Bowieho. Víc to asi ovlivnila Trierova provokace, když v době obsazení Iráku vyzýval k osvobození Ameriky. Jako poznámku na konec uveďme, že zvučné jméno režiséra přispělo ke vzniku středometrážního dokumentu Dogville Confessions, v němž Sami Saif spojuje zpovědi režiséra a herců s hranými sekvencemi, které nebyly do filmu zařazeny. Na festivalu v Cannes byla Kidmanová nejjasnější hvězdou a nepřekvapilo tedy, že Ole Kolster tam natočil TV dokument nazvaný Trier, Kidmanová a Cannes.
