Lars von Trier podnikl již druhou výpravu do mentality americké společnosti a stejně jako v Dogville se také v Manderlay drží téhož scénografického, inscenačního i interpretačního pojetí. Opět spatříme náznakovou scénu s většinou jen namalovanými půdorysy staveb, tentokrát téměř výhradně ponořenými do tmy a jen místy nasvícenými, opět je zdůrazněna modelovost zpodobňovaných událostí. Do toku vyprávění vstoupí i ryze imaginární epizoda, když zurčící vodní proud pouze slyšíme jako zvukovou kulisu. Režisér má ovšem ztíženou situaci, protože identita hlavní hrdinky již byla odkryta - takže od prvního okamžiku víme, že jako dcera mocného gangsterského bosse, za níž stojí několik otcových zabijáků, si může ledasco dovolit.
První, co v Manderlay spatříme, je obrovská mapa Spojených států, kudy projíždí kolona gangsterských aut, směřujících na nové působiště. V Alabamě se zastaví a Grace (Oproti Dogville, kde ji hrála Nicole Kidmanová, uvidíme nyní méně známou Bryce Dallas Howardovou, která ovšem pokračuje v dříve přijaté charakterizaci), nevěříc vlastním očím, zjistí, že v jakémsi zapadákově jménem Manderlay ještě počátkem 30. let minulého století přetrvává otroctví. Rozhořčená Grace se rozhodne na místě zjednat pořádek a ponižující poměry okamžitě zrušit. Obklopena téměř samými černochy začne zavádět principy demokracie - jako osvícený monarcha je nutí, aby se rozhodovali, aby svobodně o všem hlasovali, přesvědčena že tak urychlí jejich občanské zrání. A nedomýšlí, že o některých záležitostech, třeba o stanovení přesného času, hlasovat nelze. Gracino osvětové počínání připomíná jakousi descartovskou rozpravu o metodě. Grace své svěřence nejen názorně učí, jak si mají počínat v podmínkách náhle nabyté svobody, s níž si ještě nevědí rady (neznali ani skutečné peníze), ale celému jejímu počínání vtiskuje von Trier rozměr filosofické disputace o svobodě, zodpovědnosti z ní plynoucí i jejích limitech. Grace netuší, proč se otroci nikdy nebouřili proti svému údělu a co si nakonec odhlasují - opětovný návrat ke starému systému, navíc znásobený požadavkem, aby otrokářský dohled převzala právě ona...
Von Trier se dotýká složitých společenských procesů, souvisejících s osvobozením člověka dosud drženého v kleci, a jeho výpověď můžeme vztáhnout nejen na americké reálie, aby obecněji na jakékoli společenství, které se vymanilo z diktatury - včetně nedávného komunistického bloku. Společným rysem je právě neznalost jinde všedních podmínek a hrozba selhávání tím zaviněná. Von Trierův náhled je ovšem hodně provokující, když nechává silně zaznít pochybnosti ohledně zvenčí vnášených a vlastně vynucovaných změn. I tentokrát režisér pracuje s nečekanými paradoxy zvláště v rozmluvách (Gracina tělesná ochranka, falešný hráč atd.), jistý odstup zjednává i průběžně znějící všeznalý komentář, předem upozorňující, že celé vyprávění bude rozčleněno do osmi kapitol, které svými květnatými názvy předjímající budoucí vývoj. Nechybějí ani tragické okamžiky, ani Gracino podlehnutí sexuální vášni. Jenže téměř každá navozená situace vzápětí ukazuje, že mnohé vůbec není takové, jak se na první pohled jeví.
Manderlay je dílo i ve svém proklamativním zacílení nutně zjednodušující, téměř vypadli příslušníci "poražené třídy", kteří při nejbližší příležitosti prchají pryč, i Gracini strážci jsou pouhou nezávaznou kulisou, z níž čas od času zahoukne vtipná průpovídka. Ani bývalí otroci nejsou výrazněji odlišeni, splývají v jedinou více či méně anonymní masu, z níž se vydělují nanejvýš nositelé moudrosti či naopak proradnosti. Grace měla zjevně fungovat jako katalyzátor dění, avšak děním je protismyslně vláčena, její dramatické zakotvení je vlastně hodně vratké. Von Trier zvětšuje výsledný kontrast mezi pocitovým, výrazově sytým, "doslovným" herectvím (které si rádo pohrává se sentimentálními stereotypy, někdy ústícími do extrémních skutků), nečekaně doslovnými extrémy a náznakovou scenérií, do níž je zasazeno.
Manderlay postrádá výbušnost a nejednoznačnost Dogville, odvíjí se více přímočaře, předvádění společenských zákonitostí vede k prosvítání předem stanovených schémat, v jejichž rámci se celý příběh odehrává. Jeho podoba samozřejmě není již tak překvapivá, případné ozvláštnění je náročnější, navíc když se vzdává tak vyhrocených motivů, jakým byl například hromadný masakr uzavírající Dogville. Tradice silně abstrahujících filmů-rozprav o stanovených problémech ostatně existuje: zmíním aspoň Brechtovu a Pabstovu Žebráckou operu, Weissova a Reiszova Marata-Sade, Godardovu Číňanku...
