Po Indianu Jonesovi, Darthu Vaderovi, Batmanovi či Jamesi Bondovi čeká diváky pohled na „mladá léta“ další ikonické postavy filmového plátna. V pochmurném hororu Hannibal – Zrození se počtvrté (respektive již popáté) objevuje geniální kanibal Hannibal Lecter, kterého proslavil svojí skvostnou kreací Anthony Hopkins v pěti Oscary oceněném psychothrilleru Mlčení jehňátek (1991). Hopkins si postavu zvrhlého, ale výjimečně charismatického psychopata se slabostí pro umění i pro játra svých obětí ještě dvakrát zopakoval ve filmech Hannibal (2001) a Červený drak (2002). První filmová verze románu Thomase Harrise Červený drak ale vznikla již v roce 1986 v dnes polozapomenutém thrilleru Lovec lidí, v němž postavu aristokraticky noblesního predátora ztvárnil Brian Cox.
Zatímco Červený drak objasňuje, jak a kým byl jeden z nejúchylnějších, ale také z nejuhrančivějších zločinců v historii kinematografie polapen, snímek Hannibal – Zrození se pokouší zaplňovat v životě titulní postavy mnohem vzdálenější bílé místo v jeho minulosti. Snímek se vrací až do jeho dětství a mládí a hodlá vysvětlovat nevysvětlitelné a svým způsobem i „ospravedlňovat“ neospravedlnitelné: tj. odpovědět na otázku, z jakého důvodu se Hannibal Lecter stal tak zrůdným monstrem.
Thomasi Harrisovi se do tohoto projektu příliš nechtělo. Nakonec se ale nechal přemluvit producenty a napsal na toto téma knihu. Souběžně ji převedl do podoby scénáře (u předchozích tří/čtyř snímků to nedělal). Hannibalovy lidožroutské choutky odůvodňuje otřesným zážitkem ve druhé světové válce, kdy se v Litvě jako osmiletý chlapec stal svědkem vraždy svých rodičů a posléze kanibalských hodů, jejichž obětí byla jeho mladší sestřička Mischa (krátká zmínka o ní byla již v knize Hannibal). O osm let později dospívající Hannibal uprchne ze sovětského sirotčince, bez větších problémů překoná železnou oponu a přijede do Paříže. Tam se zamiluje do nádherné japonské vdovy po zesnulém strýci, poté zahájí studium medicíny. S brutální systematičností začne likvidovat sadistické zběhy litevské armády, kteří kdysi uvařili jeho sestřičku ve vaně na kamnech.
Režisér Peter Webber, jenž svoji představivost plně uplatnil v historickém dramatu Dívka s perlou, byl postaven před nesnadný úkol. Musel naplnit definici prequelu (tj. snímku postaveného na postavách, kánonech i odkazech původního filmu, se zpětným vysvětlením událostí, jež předcházely). Zároveň mu scénář diktoval, aby k titulní postavě přistoupil s mnohem větší empatií a sympatií, než to před ním činili jeho režisérští kolegové. Film Hannibal – Zrození se tedy od svých předchůdců především v první části výrazně odlišuje, a to nejen tím, že začíná jako válečný snímek. Tentokrát nejde jen o hrůzné vraždění, ale poprvé i o příběh lásky a „montycristovsky“ spravedlivé (a tedy téměř hrdinské!) pomsty.
Obsazení hlavních rolí dopadlo vcelku přijatelně. Dvaadvacetiletému francouzskému herci Gaspardu Ullielovi (mohli jste jej vidět ve filmu Příliš dlouhé zásnuby) v jeho manekýnsky „dokonalé“ tváři probleskují záchvěvy temného tajemství i perverzní krutosti. Herec naštěstí pochopil, že snaha simulovat „Hopkinse zamlada“ by byla pošetilá a nesmyslná: Hannibal před svou první vraždou totiž nebyl oním Hannibalem, jenž strávil řadu let za vězeňským plexisklem. Lady Murasaki s exotickým šarmem ztělesnila čínská herečka Gong Li. Celý „samurajský“ motiv se nicméně zdá být – s ohledem na další snímky, které se odehrávají „později“ – zcela samoúčelný. Jako by měl za úkol pouze ornamentálně ozvláštnit sérii rafinovaně zvrácených mordů v druhé polovině snímku. (Film byl natáčen v Čechách, takže dojde i na likvidaci Marka Vašuta – jistě k pobavení tuzemského publika.)
Problém všech filmů-následovníků Mlčení jehňátek je však jinde. Původní nervydrásající variace příběhu o krásce a zvířeti hypnotizovala jako třináctá komnata. Její tajemství bylo neproniknutelné především proto, že většina události zůstávala skryta ve stínech – v našich představách. Snímek Hannibal dveře do této komnaty otevřel a diváci se ocitli pouze v krví zacákané pitevně. Červený drak se pokusil navázat na mrazivě fascinující atmosféru Mlčení jehňátek, avšak napětí bylo rozmělněno častým Hannibalovým spikleneckým „pomrkáváním“ do publika. Tvůrci posledního snímku se sice podobných chyb – až na výjimky (maska v podobě Hannibalova „náhubku“) – nedopustili, nicméně v příběhu nechali několik logických lapsů. A i oni zbavují titulní postavu tajemství. Stačí připomenout, jak vynalézavě pracoval Jonathan Demme v Mlčení jehňátek s flashbacky do traumatizujícího dětství agentky Starlingové: vše nechal probíhat v náznacích a vyhýbal se doslovnosti.
Paradoxní je, že ani film Hannibal – Zrození nakonec jednoznačně neodpovídá na otázku, proč a jak se Hannibal proměnil v onen locus Zla, jenž si s ďábelsky líbezným úsměvem labužnicky pochutnává na svých nevinných obětech a pořádně si to užívá. Terčem jeho výhradně pomstou motivovaných rituálních poprav jsou v tomto filmu totiž bestiálnější monstra, než jakým se jednou stane on sám.
