Vermeerovy jakoby zadumané, snad i tajemné, zpola melancholické, zpola dychtivé malby většinou zosobňovaly drobné okamžiky štěstí - a proto nejednou přitáhly i filmaře. Claude Goretta nazval jeden ze svých filmů Krajkářka, neboť hlavní hrdinka měla svým duchovním ustrojením připomínat portréty dávných mistrů, Jon Jost dokonce vzdal malíři poctu v podobě filmu Všichni Vermeerové v New Yorku, přebírajícího ospale klidné plynutí času i událostí. Nyní se debutující Peter Webber pokusil uměleckými prostředky zrekonstruovat, kdo posloužil za model k mistrovskému obrazu Dívka s perlou, datovanému k roku 1665.
Jako předloha posloužil stejnojmenný úspěšný román Tracy Chevalierové, domýšlející osudy mladičké Griet, ostýchavé, málomluvné, avšak i zvídavé a citlivé dívky, která posluhovala v rodině Vermeerových. Právě Griet okouzlila svým půvabem uznávaného a žádaného umělce, aniž by ovšem mezi nimi přeskočila jakákoli erotická touha, byť vzájemná přitažlivost nepochybně mezi nimi jiskřila, jak film někdy až vtíravě napovídá (třeba i detailem rukou vedle sebe těsně položených). Malíř oceňoval její smysl pro krásu i kompoziční vyváženost, cenil si její oduševnělosti a vnímavosti, s jakou třeba upozornila, že po umytí oken se změní světlené podmínky či postřehla rozložení barev v oblacích, ačkoli jinak byla negramotná. Svěřil jí uklízení ateliéru, nechával ji míchat barvy, stála mu modelem. Dokonce si nechala propíchnout ucho, aby je mohla zdobit perlová náušnice...
Pozvolna vyprávěný snímek se vyhýbá sentimentálním klišé, navozuje dokonce představu impresivních prostřihů, náhodných výseků z nevzrušeně plynoucího času, zaplňovaného pracemi v kuchyni, mytím podlah, cíděním nádobí, vybíráním potravin na tržišti a stále napjatějšími vztahy ve Vermeerově domě. Režisér dovedně načrtává zášť i povýšenost, snášející se na Griet, zvláště Vermeerova manželka ji nemůže vystát, dílem jí opovrhujíc, dílem žárlíc.
Vermeerova rodina, která by si ráda hrála na honoraci, ačkoli jí k tomu často chybějí prostředky (ustavičně nakupuje na úvěr), je vykreslena v bohatých významových i charakterizačních odstínech. Nakonec však tito lidé jen tvoří reálné pozadí, na němž si pozornost zjednává právě přímočará, přetvářku neznající Griet. Webber vynalézavě zpodobňuje dobovou holandskou společnost, v níž ani přední umělec nemohl existovat bez mecenášů, kteří si objednávali a platili jeho díla. Díky poživačnému, ba násilnickému van Ruijvenovi, jenž zde zastupuje zbohatlickou vrstvu oněch dob, tak vznikly mnohé obrazy, dnes zdobící nejednu světovou galérii.
Režisér pečlivě rekonstruuje dobové reálie Delftu, kde se příběh odehrává, uličky, námětí i vodní kanály, jimiž je město protkáno, snaží se postihnout všední tvář druhé půle 17. století, spíše zablácenou než skvostně honosnou. Střídající se roční období mu dovolují, aby v převážně tklivém, stále umolousaném ladění zachytil zimní krajinu stejně jako slunné léto či hřejivé záchvěvy podzimu. Ještě více fascinuje podrobné seznámení z tehdejšími reáliemi: obhlédneme zařízení kuchyně i obytných pokojů, podíváme se, jak se připravují barvy i jídlo, jak se uklízí, jak jsou utvářeny mezilidské vztahy. Nic nezáří novotou: naopak příznaky jisté ošuntělosti pronikají i za vnější okázalost, stačí se bedlivěji zahledět na chodbovou dlažbu, starostlivě umývanou.
Také výtvarné pojetí, zdůrazňující tísnivě šerosvitné obrazy rembrandtovského ražení, prozrazuje vytříbenou uměleckou koncepci celého filmu. Je tak navozena pochmurná dobová atmosféra, zakletá věčným přítmím, avšak evokace vermeerovského stylu s důmyslně rozloženými proudy světla, z různých stran i úhlů nasvětlujícího zvolený prostor se přece plně nezdařila. Kameraman Eduardo Serra odevzdal jistě vytříbenou, ale přece jen trochu akademicky zploštěnou práci.
Zaujme též herecké ztvárnění (hlavně mužské figury však zůstávají rozpracovány ploše). Colin Firth v úloze malíře Vermeera zůstává až trestuhodně bezbarvý, výrazově pasivní, jen přizvukující tlakům zvenčí. Neotesaný, byť cituplný Grietin nápadník, řezníkův synek Pieter (Cillian Murphy), neodbytně a vzdychavě toká. Rovněž mecenáše van Ruijvena (Tom Wilkinson) zatěžují mnohá charakterizační klišé. Slaboučké syžetové pásmo, které se vyhýbá vyostření zápletek, staví hlavně na proměnlivé prchavosti okamžiku, takže postřehneme sklon podceňovat kresbu jednotlivých postav, případě ji opírat o jednostranné zveličení určitých prvků.
Výstižněji jsou pojednány ženské hrdinky se vší jejich hašteřivostí. Webber postihuje pokoru služebnictva i přehlíživou, ba nesnášenlivou namyšlenost Vermeerovy ženy a tchyně. Přes hodně pamfletických náznaků je mentalita všedního dění postižena jako běžně přijímaný stav oné doby. Každý měl vymezeno své nepřekročitelné postavení, odchýlení bylo přijímáno s krajní nevolí (viz rozhořčení Vermeerovy povýšenecké manželky na tím, že malíř si dovolil Griet připnout její naušnici, případně nenávistné osočování bezbranné Griet dospívající Vermeerovou dcerou Cornelií - tady ovšem motivační vymezení konfliktu skutečně selhává).
Pozoruhodný výkon podává Scarlett Johanssonová v hlavní úloze. O svém nadání plně přesvědčila již ve filmu Ztracen v překladu, avšak plného rozvinutí se dočkala až zde. Plachý pohled, nesmělé pousmání, bohaté vlasy stydlivě skrývané pod bílým čepcem a submisivní chování, odrážející se v gestech i pohybech, věrohodně postihují vskutku panenskou nevinnost. Sotva nastupující rozpuk dospívání, sklopené oči, které znenadání zazáří, když se před dívkou otevřou nečekané obzory, ztichlý, neprůbojný hlas - to vše se záviděníhodnou nenuceností vdechuje život postavě, která jako by doopravdy vypadla z Vermeerových obrazů. Uvěřil jsem, že osudy prostého děvčete, jehož tvář navěky zaznamenal proslulý obraz (tvůrci jej na konci filmu v dlouhém, postupně se vzdalujícím záběru nabídnou), se skutečně mohly odvíjet tak, jak je film vylíčil.
