Delft, dnešní Holandsko, 1665. Griet odchází do služby, vybavená pouze skromným ranečkem, v němž se krčí naivisticky malovaný kachel. Sloužit bude v domě portrétisty Johannese Vermeera (Colin Firth); dům se tváří honosněji než na kolik ve skutečnosti má, protože malíři se chronicky nedostává peněz a je de facto vydán na milost a nemilost mecenáši van Ruijvenovi (Tom Wilkinson). Dům dále obývá jeho věčně těhotná manželka Catharina, její pragmatická matka a kupa dětí a služebnictva. Griet se nachází na samém dně domovní hierarchie a dře jako mezek - dokud nedostane za úkol uklízet malířův ateliér, kam jinak skoro nikdo nesmí nebo nechce. A zatímco Griet prokazuje malířské vidění a sbližuje se s řeznickým pomocníkem Pieterem (Cillian Murphy), zakouká se do ní starý proutník van Ruijven a objedná si od Vermeera její portrét.
Tenhle děj je čirá fabulace. Vychází z románu Tracy Chevalier a je víceméně nutným zlem, protože něco se na plátně dít musí. Odvíjí se přesně tak, jak by jeden čekal, že se bude odvíjet vymyšlená story o zrodu slavného díla: mechanicky, vykonstruovaně, skrze umělé konflikty (protože konflikt přece musí být v jádru každé story). Ten základní tu spočívá v tom, že žárlivá Catharina by Griet nejradši vyhodila na ulici, ale protože si její portrét objednal člověk, na jehož penězích je rodina závislá, musí služka i přes nechuť všech kromě Vermeera zůstat v domě. Vedlejší střety poctivě pokrývají zbytek pole: vysoké versus nízké (Grietin kachel vedle vrcholného malířství), staré versus mladé (Catharina, na níž je vidět, že kdysi byla stejně krásná jako Griet - a Griet; chlípný van Ruijven a slaďoučký Pieter), krása nepřeveditelná na peníze versus její tržní hodnota (Vermeer versus tchyně), atd. Je sympatické, že se tu nesetkáte s žádnou jednoznačnou postavou (všichni mají své důvody, jak říkával Jean Renoir), ale i tak charaktery postrádají třetí rozměr, jsou jako vyjeté z generátoru scénářů. (Zrovna tak ten náznak pouta mezi Griet a Vermeerem.)
Jenže na tom nezáleží. Stejně jako si neuvědomujeme plátno, bez nějž by obrazy, které obdivujeme, nemohly existovat, je třeba při sledování Dívky s perlou odsunout do pozadí děj a soustředit se na to, co je vidět. A naštěstí to jde snadno: tohle totiž není ani tak film debutujícího režiséra Petera Webbera jako kameramana Eduarda Serry (Vyvolený).Jestli Serra za Dívku s perlou nedostane Oscara, vezmu akademiky za ručičku a odvedu je do muzea. Nejde o to, že se Serrovi na několika místech daří vytvořit přesné kopie Vermeerových obrazů; jde o to, že dokáže vidět jako on. Všechno je to ve světle: buď záběry vypadají jako vykoupané v bledém ranním oparu, nebo tonou v hřejivém šerosvitu voskovic. A Bůh ví a my vidíme, že Serra chápe, že práce se světlem je i prací s tmou.
Vizuální dokonalost, kterou Dívka s perlou rozhazuje plnými hrstmi, by samozřejmě nefungovala bez ultrapečlivé přípravy prostředí a dekorací. Zablácené uličky Delftu, trh s masem, interiér měšťanského domu, ateliér - máte pocit, že to muselo vypadat přesně takhle, od textury fasády až po nejposlednější odraz světla ve sklenici. A jen díky tak detailní přípravě se může Serra kochat a my s ním: mosaz... cibule... dřevo... cokoliv, na co zaměří objektiv, je krása, v níž jsou uřezané prasečí hlavy stejně nádherné jako dívčí profil.A mluvíme-li o kráse, zazní ozvěnou jméno Scarlett Johansson - jedné z mála mladých hereček, kterým se dá ještě věřit, že mají duši. Johansson hraje minimalisticky, stačí jí pohled, pohnutí rtem na pozadí věčně zasmušilého/vyplašeného/zpruzeného výrazu. Víc nemusí a ani nechce: její Griet má tvář, pro niž se zabíjí. A pak jsou tu scény, v nichž jako by Serra její krásu vybalil z papíru a zatavil ji do rámu už tak spektakulárního prostředí. Otevírání okenic v ateliéru... rozpouštění vlasů... procházka u řeky.
A ještě jednu věc je třeba tomu filmu přičíst k dobru; tentokrát je to zásluha režiséra a scenáristky Olivie Hetreed. Dívce s perlou se daří vyslovit pravdu, že skutečné umění vyrůstá z nutnosti a z bolesti.
