Osmasedmdesátiletá kinematografická ikona Clint Eastwood je v posledních pěti letech – navzdory přibývajícímu věku – režisérsky mimořádně aktivní (od roku 2004 natočil pět filmů, na šestém právě pracuje), před kamerou se však objevuje zřídka. Ze zmíněné pětice filmů tvoří výjimku jen snímky Million Dollar Baby (2004) a po čtyřech letech natočené psychologické drama Gran Torino, kterým Eastwood údajně završil svoji hereckou kariéru. Postava stárnoucího veterána z korejské války je ale v jeho uměleckém i osobnostním vývoji zásadní. Podobně jako ve snímku Nesmiřitelní (1992) svým téměř „revizionistickým” přístupem demytizoval westernový žánr, včetně málomluvných pistolníků, které sám vždy vytvářel, ve filmu Gran Torino můžeme klíčového aktéra chápat jako pensiovaný (a zmoudřelý) ekvivalent Eastwoodových cynických policistů typu Drsného Harryho. Tedy postav, které se musely brodit v nejšpinavějších případech a používaly stejně brutální metody jako jejich zločinečtí protivníci.
Čerstvý vdovec Walt Kowalski pracoval po celý svůj život jako dělník v automobilce a je to typický americký patriot. Jeho dům zdobí vlajka s hvězdami a pruhy, nijak se netají rasistickými názory a se značnou nelibostí sleduje, jak se v jeho stále více zpustošené čtvrti na předměstí Detroitu zabydlují imigranti. Nechodí ke zpovědi a neskrývá nevraživost vůči svým dvěma synům, jejich manželkám i jejich dětem, kteří se ho všemožně pokoušejí využívat. Největší – a vlastně jedinou – opravdovou láskou i radostí mrzouta, který od nikoho nic nechce, je nablýskaný ford Gran Torino z roku 1972. Elegantního veterána na čtyřech kolech se – naveden partou – pokusí ukrást šestnáctiletý Asiat Thao (Bee Vang) ze sousedství, z přistěhovalecké rodiny z horského národa Hmongů. Navzdory své averzi vůči „žluťákům“ se starý muž postupně spřátelí s jeho emancipovanou sestrou a když pozná, že ve světě ozbrojených pouličních gangů mladík nemá šanci přežít, rozhodne se z něj „udělat chlapa“ a převychovat ho jako by šlo o jeho vlastního syna. Následkem toho se zaplete do konfliktu s členy asiatského gangu...
Eastwood vytvořil úspornými gesty, tlumenou mimikou i přiškrceným hlasovým projevem, místy se omezujícím jen na zlostné zavrčení, nezvyklý portrét zatrpklého samotáře, jenž podle slov svého syna stále žije v padesátých letech, ale který zároveň poznává, že „tahle země není pro starý“. Tváří v tvář „novému“ světu, ve kterém už neplatí stejná pravidla jako kdysi, začíná přehodnocovat vlastní život, poznamenaný traumatickou válečnou zkušeností i hluboce zakořeněnými předsudky. Předsudky o to paradoxnějšími, že – jak dokazuje jeho polské jméno, ale také evropský původ jeho známých – oni „barevní“ přistěhovalci, kteří se nyní rozpínají v „jeho“ zemi, její hranice zřejmě překročili jen o pár desetiletí později než jeho vlastní prarodiče.
Eastwood sice proměnu ústřední postavy poněkud zjednodušuje a současnou americkou realitu, determinovanou střetem kultur, dosti idealizuje, jeho apel se však nemění v žádné moralistní kázání. Režisér sice zpochybňuje tradiční americké konzervativní hodnoty, zároveň ale nesklouzává k „politicky korektní“ proklamaci. Eastwood do svého protirasistického příběhu začleňuje i několik odlehčených míst. K těm nejzábavnějším patří „lingvistická výuka“ mladíka, kterému zestárlý pardál předvádí patřičně jadrnou chlapáckou mluvu, a zmatený „šikmoočko“ se ji vzhledem ke svému věku, původu i životním zkušenostem snaží ad absurdum napodobovat.
Gran Torino sice není nejlepším režisérovým filmem, přesto je to pozoruhodný snímek, který se hlásí – podobně jako jeho hlavní protagonista – ke „staré škole“. Bez vyzrazení jeho „vykupitelské“ pointy jej však není možné v plné šíři recenzovat, respektive přesvědčivěji argumentovat v jeho prospěch. Abychom se nedopustili žádného „spoileru“, zůstaňme u konstatování, že kdyby podobný příběh na prahu osmdesátky natočil John Wayne nebo někdy v budoucnu třeba Sylvester Stallone, jeho vyústění by zřejmě bylo naprosto protikladné k tomu Eastwoodovu.
