Firewall je mezi thrillery tím, čím bylo Co je šeptem... mezi romantickými komediemi: filmem banálním, odvozeným, předvídatelným a vlezlým, který kolem sebe navíc mává „poselstvím“ o rodinných hodnotách s obratností opilého dřevorubce.
Všechno je jasné, ještě než skončí expozice. Harrison Ford hraje Jacka Stanfielda, seattleského experta na počítačové zabezpečení bank a oddaného tátu od rodiny. A právě jeho manželku, dceru a synka si vezme za rukojmí sadistický zločinec Bill Cox se svým týmem. Jejich plán? Přinutit Jacka, aby z banky převedl nějakých sto miliónů dolarů na Coxův účet. Co na tom, že Jack v počítačovém systému pro takové případy neponechal žádnou škvíru. Musí si zkrátka nějak poradit - a to hned nadvakrát, protože je mu jasné, že Cox po úspěšné loupeži nemíní nechat naživu ani jeho, ani rodinu.
Existenci filmu s natolik průhledným a schematickým dějem by snad mohly ospravedlnit nadprůměrné herecké výkony nebo invenční režie, ale ani jednoho se zde divák nedočká. Skoro jako by titulky lhaly. Režisér Richard Loncraine je přece slušný řemeslník s britským šmrncem, jak vidno například z jeho romantické komedie Wimbledon - a přece tady odvádí tu nejrutinnější práci bez špetky osobitosti. Harrison Ford už dobrý film nenatočil přes deset let, takže zrovna jeho dýchavičné herectví ve Firewallu žádným překvapením není, ale že do nejtěžších klišé zapadnou i Paul Bettany (Dogville či právě Wimbledon) a Virginia Madsenová, nominovaná za Bokovku na Oscara, nad tím zůstává rozum stát. Bettany hraje Billa Coxe jako navenek sympatického, leč ve skutečnosti zákeřného hajzlíka, o kterém předem víte, že klidně zastřelí parťáka nebo přidusí malého kluka - a je vám to pak tím pádem jedno. Virginia Madsenová potom představuje statečnou mámu od rodiny, stereotyp placatější než stránka ze slabikáře.
Přes stereotypy divák ostatně zakopává od začátku do konce. Dějový zvrat, jenž změní poměr sil ve prospěch Jacka, najdete například ve filmu Rona Howarda Výkupné. Rodinu nedávno stejným způsobem svatořečila Hra s nevěrou - a to včetně vyděračské scény s dítětem ohroženým na životě akutním záchvatem (tehdy šlo o cukrovku, teď o astma). Počítačové technologie, kolem nichž se zápletka zdánlivě točí, jsou tu zcela podružné: k realitě mají na hony daleko a pouze maskují hlavní cíl filmu, totiž přimět diváka podpásovými a sadistickými scénami k obavám o životy Stanfieldových. A co je nejevidentnější, Firewall stejně jako všechny (pod)průměrné thrillery bezostyšně vykrádá Hitchcocka, a to včetně motivu hlavního hrdiny, jenž nemůže prozradit situaci, do níž se dostal, a stává se tak podezřelým. Mimochodem právě Jackův nadřízený, který ho nařkne ze zpronevěry, se díky skvělému podání Roberta Patricka (otec Johnnyho Cashe ve Walk The Line, T-1000 v Terminátorovi 2) stává jedinou vícerozměrnou postavou filmu.
Taková koncentrace klišé, výpůjček a nepůvodnosti působí ještě hůř vinou toho, že Firewall se bere smrtelně vážně. (Záblesk nadsázky, který do filmu v závěru přinese Jackova asistentka, je výjimkou potvrzující pravidlo.) Zaměnitelný scénář debutanta Joea Forteho, Loncraineova nijaká režie a figury vyřezané z překližky tak nakonec dosáhnou pouze toho, že se Firewall zvrhne v sebeparodii. Jestliže při scéně hledání unesené rodiny prostřednictvím psího obojku lokalizovatelného přes satelit divákům teprve začnou cukat koutky, finále už je donutí propuknout v řehot naplno. Málokterý seriózně míněný thriller se totiž může pochlubit tak nechtěně komickým koncem jako je záběr na zachráněnou rodinku, která v šikmých slunečních paprscích stoupá s hafíkem po boku do kopce po venkovské cestičce.
