V blízkosti londýnské chudinské čtvrti King's Cross, frustrované vlastní bezvýchodností, vznikne prosklená kancelář vybavená špičkovou počítačovou technikou. V tomto prostředí lze záhy očekávat konfliktní střety; zlodějský gang nachystá několikeré vyloupení. Tak začíná americký snímek Dveře dokořán. Jeho režisér (a scenárista) Anthony Minghella však přidal další přísady: úmysl architektů toto prostředí od základů přestavět (jde ovšem o bydlení pro majetné), vykořeněné přistěhovalce z bývalé Jugoslávie, i nezbytné milostné zápletky. Od zajímavě rozehrané úvahy o odvrácených stránkách civilizačního pokroku se tak elegantně přenesl ke konvenčním melodramatickým zápletkám.
Wlila, jednoho z majitelů projekční firmy, (hraje ho se svým typickým charisma Jude Law) už štvou časté vloupačky a rozhodne se hlídkovat. Málem chytne mladíka, jenž „oťukával“ terén. Vystopuje jej až k bydlišti a chce zjistit něco bližšího o jeho rodině. Tak se seznámí s jeho matkou Amirou (Juliette Binocheová), ovdovělou bosenskou muslimkou. Zahledí se do ní a náhle vzplanulý cit jej rozpolcuje; doma jej totiž očekává manželka (Robin Wright Pennová) a přecitlivělá dcerka.
Minghella zdůrazňuje jakýsi zrcadlově pojednaný motiv obtížného dospívání s krajně rozdílnými vyhlídkami do budoucna: Will má potíže s nevlastní dcerou, Amira živící se jako švadlena zase marně čelí záškoláctví a kriminálním choutkám svého syna. A opět znějí tklivé tóny milostného okouzlení, vystaveného protivenstvím okolí i tíze vlastního svědomí – to je časté téma Minghellových filmů, počínaje jeho nejslavnějším počinem Anglický pacient. Nechybí ani tak otřepané klišé, jakým je nefunkční klaviatura, na níž si Amira „přehrává“ své oblíbené skladby.
Ač jsou jednotlivé námětové okruhy splétány obratně, snadno si povšimneme jejich jisté mondénnosti, snahy využít právě módních prvků. Sociálně patologické vrstvy společnosti, tíživá minulost, znovuobrození citově vyhasínajícího hrdiny, to vše se stává působivou kulisou. Kameraman Benoit Delhomme obratně postihl jak omšelé uličky a skromné příbytky lidí v nich žijících, tak životní styl profesně úspěšných příchozích zvenčí. Avšak navzdory této vizuální věrohodnosti nezbývá než uznat, že výsledek je zjevně vyumělkovaný, podřízený předem daným stereotypům žánrovým i výstavbovým.
Amiřina traumatizující minulost promžikává jedině ve střípcích vzpomínek; žena rezignovala, je smířena s pasivním přežíváním a péčí o syna, vymykajícího se zpod kontroly. Binocheová dosti jednostrunně buduje u své hrdinky auru trpitelství, které nevymizelo, toliko bylo skryto do krusty dočasné rezignace, možná i otupění. Nechybí ani náhle vyhřeznuvší mateřská láska, ochotna hledat bezpečí za jakoukoli cenu. Když se Willovi přiznává, že již dlouho neměla chlapa, ba na něho ani nepomyslila, když se odhodlá zvěčnit své milostné hrátky jako případně vydírací materiál, prozradí o sobě více než sebedelší charakteristiky.
Sporným se mi jeví nebetyčná Willova ušlechtilost. Když zjistí, že zloděj není navždy ztraceným zločincem, nýbrž tápajícím klukem, jenž teprve hledá svou životní orientaci, je svolný poskytnout falešné alibi. A to i za cenu přiznání se k mimomanželským stykům nejen před manželkou i před soudem. Jednotvárný Jude Law stěží přesvědčuje o životnosti takto modelované figury, nejčastěji poskytuje „názorné“ stavy různých rozpoložení mysli.
Zmrtvělé manželství, udržované především ohleduplností a snad i pocitem spoluzodpovědnosti, je pouhou statickou, nevzrušivou ilustrací, komplementárně doplněné jiným výjevem, Willovou zdrženlivostí při setkání s vlezlou prostitutkou, která se mu nasouká do auta. Minghella jasně naznačuje: Will není schopen náhodné nevěry, nýbrž jen plnohodnotného, byť zajisté sebeobětavého vztahu. V této souvislosti jsou všechny vedlejší postavy (Willova váhající manželka, Willův obchodní partner i se svou nepříliš reprezentativní známostí, policisté, zlodějský gang a koneckonců i počítačový model přestavěných prostranství) načrtnuty velice ploše. Svou jednorozměrností se dostávají na okraj dění, zbaveny i případně naznačené závažnosti.
Dveře dokořán jistě dojmou, avšak po odeznění tohoto pocitu se může rozhostit prázdnota.
