Knižní série, vycházející pod společným názvem Řada nešťastných příhod, je ve Spojených státech ve světě dětské literatury podobným fenoménem jako Harry Potter. Stejně jako dílo J. K. Rowlingové, také Řada nešťastných příhod se odehrává v napůl reálném, napůl smyšleném fantaskním světě a její dětští hrdinové se musejí vypořádat s úkoly, před kterými by couvla většina dospělých. Sourozenci Violet, Klaus a Sunny Baudelairovi hned v úvodu ztratí rodiče při tragickém požáru a i nadále je pronásleduje jedna rána osudu za druhou; strůjcem mnohých z nich je zlovolný strýc Olaf, který touží zmocnit se jejich dědictví. Jejich příběhy nejsou tak epicky široké a propracované jako dobrodružství Harryho Pottera, Řada nešťastných příhod zato klade větší důraz na atmosféru a styl, jenž s lehce ironickým odstupem čerpá z děl Charlese Dickense, Charlotte Brontëové, Edgara Allana Poea i Julese Vernea. Do vyprávění co chvíli vstupuje i jeho fiktivní vypravěč Lemony Snicket (Jude Law), který své čtenáře neustále varuje před nadcházejícími útrapami: „V této útlé knížce se sourozenci postupně setkají se zničujícím požárem, škaredým oblečením, studenou ovesnou kaší k snídani, chladnokrevným zlosynem a úklady, které je mají připravit o majetek.“
Rovněž filmová verze Řady nešťastných příhod na první pohled upoutá především svou atmosférou a stylem. Odehrává se ve stylizovaných kulisách inspirovaných viktoriánskými, secesními i jinými retro-motivy. Jeho hrdinové jezdí v autě Tatra 603 a bydlí v prapodivných domech, hrozivě se rýsujících proti noční obloze nebo se krkolomně naklánějících nad temnou jezerní hladinou. Režisér Brad Silberling (Město andělů) vytvořil celou škálu rozmanitých ponurých nálad, od zlověstného očekávání v úvodu, kdy se děti teprve mají dozvědět o smrti rodičů, až po melancholii ve finále, kdy na spáleništi rodného domu nacházejí dopis doručený jakoby „ze záhrobí“. Kameraman Emmanuel Lubezki (který pracoval mj. i na Burtonově Ospalé díře) ponořil celý film do ocelově šedé nebo sépiově hnědé barvy starých fotografií. Jedinečným výtvarným dílem jsou pak závěrečné titulky, které by mohly existovat jako samostatný animovaný film.
Famózní výtvarné pojetí Řady nešťastných příhod však jen podtrhuje skutečnost, že ostatní složky filmu za ním tak trochu kulhají. Scénář shrnuje dohromady děj prvních tří dílů knižní série (Zlý začátek, Temné terárium a Široké okno). Namísto jednolitého příběhu tak vznikla spíš řada epizod, z nichž některé – například intermezzo u strýčka Montyho – jsou zcela postradatelné. Celý film navíc opatrně krouží kolem tajemného společenství, k němuž zřejmě náleželi zesnulí rodiče Baudelairovi. Žádné uspokojivé rozuzlení se ale nekoná; nejspíš si musíme počkat na pokračování.
Hlavní hvězda snímku, Jim Carrey, se pod nánosy masek a make-upu vyřádil v roli padoušského hraběte Olafa, který se v různých přestrojeních sápe po jmění sourozenců Baudelairových. Ze sirotčího tria je divácky nejvděčnější role batolete Sunny, jejíž žvatlání je vtipně tlumočeno v titulcích. Starší sourozence ztělesnili Emily Browningová (Loď duchů) a Liam Aiken (Druhá nebo první). V roli hodné leč roztržité tety Josephine se objevuje Meryl Streepová.
Přestože Řada nešťastných příhod rozhodně není nepovedený film, zanechává určitý pocit nenaplněnosti. Jedním z důvodů je možná to, že tvůrci si s pomocí celkové stylizace drží emocionální odstup od útrap svých dětských hrdinů. To je sice v souladu s duchem literární předlohy, ale divákovi to značně znesnadňuje spoluprožívání toho, co se na plátně odehrává. Teprve v samotném závěru, když si děti čtou dopis od svých mrtvých rodičů, dá film volný průchod citům, a to už je příliš pozdě.
