První údobí Atlasu mraků máme vlastně dávno za sebou. Bylo to v době, kdy se blížila premiéra a filmoví distributoři v některých zemích ústy svých PR manažerů žádali novináře, aby režisérskou dvojici neoznačovali jako bratry, ale jako bratra a sestru. Zcela absurdní a zbytečná informace o sexualitě jednoho z nejslavnějších tvůrců současného Hollywoodu měla možná ukázat na danou problematiku, ale mnohem více vypadala jako laciný marketing. Wachowští však možná takovou pozornost zasluhují. Jde opravdu o originální tvůrčí dvojici, jejíž trilogie Matrix bude patřit ještě hodně dlouho k zásadním dílům. A zcela úmyslně je potřeba označovat za výjimečné dílo celou trilogii. Na Matrixu jako celku lze pozorovat nejen vývojovou proměnu hlavního hrdiny Nea, ale také samotných tvůrců. A metamorfózy téhle režisérské dvojice by zabraly opravdu hodně místa i času.

Zhu Zhu ve filmu Atlas mraků | zdroj: EEAP

Šestkrát totéž

Když se však podíváte znovu na snímek Bound, Matrix a spektakulární Speed Racer, možná pochopíte, že sáhnout po předloze románu Adama Mitchella bylo logickým vyústěním jejich niterného vývoje. Že za tím vším nebyla jen snaha natočit výdělečný velkofilm, ale oznámit divákovi něco osobnějšího a důležitějšího. Atlas mraků se nám snaží ukázat odvěké lidské snažení a touhu po osobní svobodě v šesti na sobě zdánlivě nesouvisejících příbězích, které se odehrávají v různých dobách. Sledujeme tak osudy postav od devatenáctého století, až po dalekou postapokalyptickou budoucnost a snažíme se rozklíčovat do očí bijící poselství o konání dobra, slušnosti, lásce, víře… Stačí si však vybavit Michaela Palina převlečeného za ženu, v posledním skeči Monty Pythonova smyslu života, kde nám řekne v podstatě totéž, jen to trvá dvě minuty a komik navíc dodá, že nemáme jíst tučná jídla. K téhle jednoduché větě, k níž potřeboval britský herec make up pro ženy, křeslo a padající kytku, potřebují Wachowští s Tykwerem šest příběhů propojených skrze efektní podívanou, po níž se věru divákovi nepůjde lehce. Atlas mraků chce být milníkem. Je to cítit v každé minutě, je to do očí bijící fakt.

Tom Hanks, Halle Berry ve filmu Atlas mraků | zdroj: EEAP

A stejně to (ne)funguje

Wachowští chtěli natočit brilantní dílo, chtěli být za filosofy, ale současně museli být výpravní, stylově jednodušší a hlavně srozumitelní. Dílo o životních pravdách za hollywoodské peníze musí bavit všechny – blby i intelektuály. Přes všechny tyto uštěpačné poznámky však v protiváze stojí hlasitý výkřik: Jděte na to. Ta za prvé… Obecné lidské a člověčí pravdy prostě stojí za to lidem ukazovat i v této podobě. A i když jde žánrově o velmi roztříštěný útvar, který nerozbíjí jen rychlé přechody mezi jednotlivými vrstvami příběhu, ale i vlastní žánrová rozpolcenost, všechno to nějak zvláštně funguje a zapadá do sebe. Jaký je tedy Atlas mraků? Ano, jedná se o výpravné a velmi solidní dílo, které nám říká základní pravdy v poněkud netradičním podání. Roztěkanost a rozpolcenost děje je uměleckým úmyslem, který na někoho může fungovat, jiného naštvat, ale není problémem filmu. Je úplně jedno, že vlastně všechny příběhy spojuje snaha člověka osvobodit se z nějaké formy útlaku, třeba zrovna tohle trojice režisérů cítila jako ten největší problém lidstva. Film nefunguje po scénáristické stránce. Jednotlivé postavy byly napsány tak nějak levně. Jen doplňují vyšší cíle, které si filmaři vzali za svůj cíl. A to je škoda. Atlas mraků má v sobě nějaké zvláštní kouzlo, které však funguje první hodinu. Pak se ostřílený rejpal může smát nad popisně naivními scénami a dialogy, které už dnes postrádají jakýkoliv náboj. A přesto… Jděte na to!