Wilbur (Jamie Sives) se rád zabíjí. Nemá k tomu žádný zvláštní důvod, možná si přeje mít nějaký velký problém, který mu očividně chybí. V nemocnici po něm pálí sestřička Moira (Julia Davis) a bratr s případným jménem Harbour (Adrian Rawlins) mu vždycky podá pomocnou ruku. Teď ho vezme k sobě do bytu, aby dohlédl na jeho žíly, na jeho krk.
K Harbourovu bytu je připojený již zmíněný rohový antikvariát zděděný po otci. Sem chodí Alice (Shirley Henderson). Uklízí v nemocnici a v krámku prodává knihy po pacientech. Její oči potkají Harbourovy oči a brzo je svatba.
Pak se karta otočí. Vtipné momenty z terapeutických dýchánků, kde spolupacienti osočují Wilbura, že on ty sebevraždy nikdy nedotáhne a simuluje, vystřídá basový tón. Jakmile je pod čepcem, zatouží po Alici Wilbur a ona se nebrání. A jestliže dřív mluvil Harbour s drem Horstem (Mads Mikkelsen) o bratrovi, dnes za ním chodí kvůli sobě.
Lone Scherfig se po dogmě#12 Italštině pro začátečníky pouští ve své tvorbě z Dánska dál do světa- Wilbur je mluvený v angličtině, a odehrává se v pošmourném a nevlídném Glasgowě.Paradoxně je to Dán Mads Mikkelsen, kdo je z celého bijáku nejvýraznější. Nejen kvůli vystouplým lícním kostem, smutně hlubokým očím a masivním ústům. Nejen kvůli figuře doktora, jakéhosi tichého přihlížitele a soudce bratrského dramatu. Především Mikkelsenovo úsporné herectví obohacuje postavu o nehorázný šarm a laskavost. Představitel přitom pamatuje na své fyzické dispozice, nepříliš odlišné od těch, kterými Evropankám učarovává Steve Buscemi. Míchá se v nich hrdost a stesk, soucit a únava.
Julia Davis bere Moiru především jako komediální element Wilbura. Trochu problém mám s hlavní trojicí. Neříkám, že Rawlins, Sives, nebo Henderson hrají špatně. Připadá mi ale, že oni své role pouze vyplňují. Režisérka je podle mne příliš svazuje zkostnatělou zápletkou. Scénář je podle mě také nejslabší stránkou Wilbura. Schéma připomíná levnou křížovku, děj symbolizují obrovské obraty, které z konstrukce lezou jak hrby z velblouda. Honba za co nejukázkovějším paradoxem se tu režisérce podle mě jednoduše vymstila.
Je to škoda, protože úvodní pasáže, kdy Scherfig rozehrává lehkou komedii na vážném podkladu fungují pěkně. Jakmile ale vypravěčka zvážní a podklad také přitemní, dostává se zkušený divák do tenat monumentální zívačky.
Na druhou stranu publikum, které nezahřívá sedačky kina každý druhý den a hledá všem přístupný mix artu a popu by mohlo Wilbura ocenit.
Atmosféra sama, tvořená kulisou města a jeho chudými, nebo nehostinnými interiéry je však nezapomenutelná.
