S tvorbou dánské scenáristky a režisérky Lone Scherfigové jsme se měli možnost seznámit již v roce 2002, když do kin přišla Italština pro začátečníky. Ve svém třetím celovečerním filmu vyprávěla o pětici osamělých lidí, kteří zdolávají své problémy a přitom se jednou týdně setkávají na hodinách jazykového kursu. Natočila jej ve stylu Dogma 95, projevujícím se zejména v užití ruční kamery a synchronně snímaného zvuku. Na rozdíl od svých „dogmatických“ kolegů (Thomas Vintenberg, Lars von Trier, Soren Kragh-Jacobsen, Kristian Levring aj.) však do vyprávění zapojila humorné prvky a optimistické vyústění, jako by jim chtěla ukázat, že i na vážné věci se dá podívat s nadhledem. V podobném naladění postupuje i ve svém čtvrtém filmu Wilbur se chce zabít, který se jinak od předchozího titulu značně liší. Obsahuje závažnější téma, v němž soustředěně zaznívají motivy života, lásky a smrti, a je natočen klasickým způsobem. Digitální video nahradila cinemascopická kamera, autentické zvuky speciálně komponovaná hudba.
Výchozí situaci vyprávění naznačuje samotný titul filmu. Mladík Wilbur se neustále pokouší o sebevraždu, ač k tomu zdánlivě nemá důvod. Je to pohledný mladý muž, má úspěch v zaměstnání (paradoxně dělá vychovatele) i u žen. Když jeho sebedestruktivní snažení překročí únosnou mez, je hospitalizován a po léčebné kůře svěřen do péče staršího bratra Harboura, který pokračuje v rodinné tradici: vede knihkupectví. Na rozdíl od Wilbura přijímá svět takový, jaký je. Snad právě proto se zamiluje do svobodné matky Alice, která uklízí v nemocnici, kde sbírá po pacientech zapomenuté knihy a pak je prodává do Harbourova podniku. Zdálo by se, že karty jsou mezi hrdiny tohoto příběhu jasně rozdány, kdyby je však osud nezamíchal jinak. Očekávaný milostný trojúhelník pozvolna přerůstá v úvahu nad paradoxností života, v němž se získané jistoty mohou v okamžiku rozplynout jako pára nad hrncem.
Wilburg se chce zabít je projekt vpravdě evropský. Vznikal v koprodukci čtyř zemí, exteriéry se natáčely ve skotském Glasgow a interiéry v kodaňském Filmbyenu. Mluven je v angličtině. Režisérka se vzdálila domácímu teritoriu, aniž by to bylo ke škodě filmu. Zvláště mu prospělo britské herecké obsazení, z něhož si asi nejvíce zapamatujeme Shirley Hendersonovou v roli Alice. Mužští představitelé jsou přesní, ovšem působivější kreaci má přece jen Adrian Rawlins, který hraje Harboura. Vývoj této postavy je překvapivější než odhalení důvodu Wilburových sebevražedných sklonů. V mnohém připomene jiný evropský film z poslední doby, Můj život beze mne (2002). I v něm se hrdinka vyrovnávala s blížící se smrtí.
Oba tituly charakterizuje idealizace vážných témat, Scherfigová jí vyvažuje použití žánru černé komedie. Skutečně se zde i zasmějeme, a to hlavně díky tomu, že postavy jsou mírně nadsazené, a tím vlastně vtipné. Neplatí to jen u hlavních rolí, ale především u vedlejších, například u vtíravé zdravotní sestry Moiry nebo sucharského psychologa Horsta. Zamrzí však, že režisérka místy podléhá jisté líbivosti, projevující se v nevhodně apartní hudbě a úvodních titulcích, a patosu. Věty typu „Slib mi, že na něj nikdy nezapomeneš.“ si mohli scenáristé odpustit a více se soustředit na tempo příběhu. Film ve své druhé půlce působí rozvláčně a vzhledem k převaze interiérů nad exteriéry až televizně. (Scherfigová má za sebou praxi v dánské televizi, což se projevilo i na už zmiňované Italštině pro začátečníky.)
Scenáristka a režisérka Lone Scherfigová svým Wilburem sice nedosáhla takového úspěchu jako u předchozího titulu, ale přesto nelze mluvit o prohře. Natočila divácký film o vážných věcech, o kterých by jiní (třeba Ingmar Bergman) vyprávěli tak sugestivně, že by se nám na cestě z kina podlamovala kolena. To však nebylo jejím záměrem, a proto svému úkolu dostála.
