Carl Fredricksen prožil krásný život. Léta po boku své ženy Ellie si královsky užil, přestože jim osud nedopřál děti ani velká dobrodružství, o nichž společně snili. Dlouhé desítky let prožili v jednom domečku. Dnes už může pan Fredricksen na ty roky jenom vzpomínat. Jeho žena před pár lety zemřela, on sám je ve svých osmasedmdesáti brán za obtížného majitele nemovitosti, na jejímž místě má vzniknout další z prosklených věžáků. Jenže starý pán osudu v podobě domova unikl – směrem na Jižní Ameriku, kde jsou jeho vysněné Rajské vodopády. Konečně zažije cestu, po které celý život jenom snil. Použil k tomu způsob nad jiné podivný: vlastní dům zavěšený na tisících nafukovacích balonků.
Dokonalý plán se začne panu Fredricksenovi hroutit už ve vzduchu. Ze zápraží se mu do domu vloudí malý skautík Russell, který u seniora toužil ulovit posledního z nezbytných bobříků. A po přistání v Amazonii se mu přání po klidném stáří rozplyne úplně. Nejprve si Russell najde nového kamaráda v bájném ptáku Kevinovi (brzy zjistí, že pták je samice, ne samec). Pak se k „partě“ připojí ještě mluvící pes Dug. Ale to hlavní pana Fredricksena teprve začíná. Kde se asi skrývá Dugův pán, jehož celoživotní touhou je Kevin polapit?
Animační studio Pixar přichází se svým desátým celovečerním snímkem. Každý z jejích devíti předchozích filmů se držel na hollywoodské špičce po stránce technické i zábavní. Vzhůru do oblak se v tom od předchozích vůbec neliší. Potvrzuje ale posun posledních let. Na plátna vstupoval Pixar přímočarými žánrovými snímky. Humor a akce, to byl slogan filmů Toy Story – Příběh hraček (1995), Příšerky, s.r.o. (2001) nebo Úžasňákovi (2004). Poslední tři snímky – Ratatouille (2007), VALL-I (2008) i Vzhůru do oblak – se pokoušejí o nové „chuťové“ kombinace. Experimenty s žánry, hrdiny a příběhy jim možná nevycházejí stoprocentně. Každý jejich film se ale vydává do oblastí, kam se animátoři z Pixaru dosud nevydali.
Že je Pixar pokaždé aspoň krok před konkurencí, dokazuje srovnání Dobou ledovou 3D: Úsvitem dinosaurů. Oba snímky se pouštějí do parafrází dobrodružného žánru. Doba ledová to ale činí za použití starých triků v mírně obměněném balení. Vzhůru do oblak je z podstatné části příběhem neokoukaným. Hlavní hrdina svými sny zapadá do časů Julese Verna, Arthura Conana Doyla a H. G. Wellse. Na všechny tři postupně dojde i ve filmu samotném. Verne se připomene neobvyklým cestovním prostředkem, Conan Doyle přispěchá s kulisou Ztraceného světa a Wells nabídne velkolepého protivníka tak trochu ve stylu Ostrova Dr. Moreau. Retro návraty dnes nabízí snad každý druhý hollywoodský velkofilm, přesto Vzhůru do oblak zvládá tuhle kombinaci v lepší formě než Svět zítřka (2004) nebo Jacksonovů King Kong (2005). A navíc má neokoukaného ústředního hrdinu...
Pan Fredricksen je z rodu staříků, kteří jsou sympatičtí svou dobromyslnou nabručeností. Je to hrdina, jaké hrával třeba Walter Matthau. Diváky si získá už v úvodních momentech, které shrnují jeho celoživotní lásku ke své ženě Ellie. Tak procítěnou romanci už film dlouho nepředvedl, sílu přitom čerpá z jednoduchosti a obyčejnosti. Na svých cestách po světě se pan Fredricksen ještě vzmuží a stává se pravým dobrodruhem. Dojde i na souboj meče proti... holi. Indiana Jones by si stěží vedl líp. Zato ostatní hrdinové už zavánějí úlitbou malému divákovi. Skautík Russell je typickým představitelem upovídaných dětských hrdinů, kteří tropí hlouposti. Dug je jeho psí obdobou. A Kevin, když na to přijde, je doplňuje na bláznivé trio. Jsou to však jen jedny z mála vad na kráse. K dalším patří snad příliš nadsazené akční sekvence, kterým by – s ohledem na věk protagonistů – slušela větší střídmost.
Šestiminutový předfilm Částečně oblačno naladí diváka na sentimentální notu minigroteskou o čápech, kteří nosí děti, a mráčcích, kteří je „vyrábějí.“
