Carrey se prosadil v první polovině 90. let doslova jako muž s gumovou tváří především díky Masce. Jeho komediální styl však více než pouhou obličejovou gymnastiku připomínal zlaté časy grotesky a fyzické komedie, která se na filmovém plátně v takovém kondenzátu dlouho neobjevila. Nejvýdělečnějšími komediemi 80. let byli Tři muži a nemluvně, Tootsie a Návrat do budoucnosti – ačkoliv šlo pokaždé o do značné míry fyzické komedie, absurdně přehnaného nádechu Masky nebo Ace Ventury, v nichž se fyzikální zákony popírají co pár minut, ještě zdaleka nedosahovali. O dekádu dříve pak za nejoblíbenější komedie platila gangsterka Podraz nebo satirický M.A.S.H., které za čisté rodinné filmy rovněž nelze počítat.
Fyzičtější komika se objevovala spíše na skečích Saturday Night Live, odkud ostatně vzešli právě komici let 80. Příval inovované grotesky podpořené prvními digitálními triky v 90. letech ostatně nebyl jenom Carreyho dílem. Jenom pár let před ním, konkrétněji v roce 1990, připravil živnou půdu vtipným a zcela nerealistickým držkopádům první Sám doma.
zdroj: YouTube.com
Carrey sám se na vrchol navíc musel vydřít sám. Jako mladík si přivydělával až osm hodin při studiu, v šestnácti navíc domov opustil. Rád se však předváděl a to po školních extempore rychle vedlo na prkna stand-upové komedie. Jeho performance v klubu Yuk Yukas se stala populární právě pro Carreyho divokou obličejovou ekvilibristiku, od roku 1983 pak s úspěchem začíná nastupovat filmovou kariéru.
Zlomovým snímkem, v němž však ještě hraje vedlejší roli, je pro něj zřejmě Pozemšťanky jsou lehce k mání (1988). Jenom o šest let později se se svými třemi jim zmíněnými kultovními komediemi rychle dostává na vrchol globální popularity. Právě v této nečekané anabázi tkví část odpovědi na to, proč už více než deset let čekáme na Carreyho comeback – jeho výkon v roce 1994 byl natolik fenomenální, že ho jen stěží kdy znova překoná. Tak jednoduché to však není, Carreyho dnešní postavení mimo denní kulturu totiž souvisí i s tím, jak odlišně dnes vnímáme filmovou komedii.
Groteska mimo komedii
Oproti častému tvrzení Carrey ani rozhodně nepatří mezi svátečného herce vážnějších rolí. Nejznámější je jeho vývoj během filmů Truman Show (1998) a Muž na Měsíci (1999), v němž ztvárnil komika Andyho Kaufmana. Stejně tak však později zasekl i solidní drama Majestic (2001), Věčný svit neposkvrněné mysli (2004), stejně jako sice velmi expresivní, ale v zásadě nekomediální výkony v druhém Kick-Ass (2013) nebo Vánoční koledě (2009). Prakticky po každém podobném filmu se s oblibou tvrdilo, že Carreyho čeká comeback a že pro něj jsou podobné dramatické role výjimečné.
zdroj: YouTube.com
Paradoxně by se však naopak dalo říct, že Carrey po roce 1997 vyprodukoval naprosté minimum kriticky (nikoliv jen finančně) úspěšných a zároveň čistě komediálních filmů. Ponejvíce je z této éry známý snad pro groteskního strýce Olafa v Řadě nešťastných příhod v roce 2005, dále pak za snímky Finty Dicka a Jane (2005), Yes Men (2007), I Love You Phillip Morris (2009), Pan Popper a jeho tučňáci (2011), Kouzelníci (2013) a nejnověji druhý díl Blbého a blbějšího. Ačkoliv co do počtu komedie stále převažují, kvalitních komedií je vůči kvalitním dramatům naprosté minimum.
Což o to, skoro všechny filmy mu vydělaly. Yes Men při rozpočtu 70 milionů dolarů utržil 223 milionů, Pan Popper a jeho tučňáci při 55 milionovém rozpočtu utržil 187 milionů a dokonce i propadák I Love You Phillip Morris při rozpočtu 13 milionů získal alespoň symbolickou dvacítku (více ale vzhledem k homosexuální tématice v prudérních USA nešlo dost dobře očekávat). Vlastně selhali jenom loňští Kouzelníci, na jejich vině je však především bídná reklamní kampaň filmu (neříkejte, že jste věděli o tom, že Carrey loni něco natočil). Nedá se ale zároveň ani říct, že by vydělávaly jenom komedie, Vánoční koleda například při rozpočtu 200 milionů utržila 350.
Absence kritického úspěchu jde však ruku v ruce s tím, že jsou Carreyho komedie zcela průměrným zážitkem, jehož popularita končí se závěrečnými titulky. Carrey na konci 90. let přestal dělat kultovní trháky, které se staly předmětem řady dalších nápodob a parodií, a sází dodnes „jenom“ na finančně úspěšné jistoty. I když tedy už není popkulturní ikonou, proč tedy vlastně všem zůstává neodbytný pocit, že Jim Carrey stále už roky čeká na comeback?
zdroj: YouTube.com
Za zenitem
Odpověď leží v jisté přesycenosti fyzickou komedií, která je nejvhodnější pro kratší formát. Připomněli jsme si nejvýdělečnější komedie let 80. I let 90. Jaké však vydělávaly v novém tisíciletí? Především nová vlna animáků v čele s filmy Pixaru, kterým konkurovaly naopak přisprostlé dospělácké příběhy ve stylu filmu Judda Apatowa a Pařby ve Vegas. Kdesi uprostřed pak stojí nemastné a neslané, stále však rodinné filmy jako Noc v muzeu, stále poháněné tváří známějšího komika (patřit se ostatně mohou i Carreyho fláky nového milénia).
Výjimečné komediální talenty tohoto tisíciletí, jako Hugh Laurie nebo Neil Patrick Harris, se však spíše než v Hollywoodu realizovaly v televizi a na internetu. Carrey nepřestal jenom volit zajímavější náměty, ale zároveň se nepřizpůsobil trendům nové digitální doby. V nynějším desetiletí trend jenom vzrůstá v popularitou komiků „vysílajících“ své skeče přes YouTube, z poslední doby například Johna Olivera, který na YouTube úspěšně přináší i společenskou satiru. A jak je to s Carreyho comebackem alespoň z hlediska vážných rolí? Vždyť ty Carrey ustavičně realizuje už skoro dvacet let.
zdroj: YouTube.com
Ačkoliv se vkus publika může s jediným novým a správně provedeným hitem opět proměnit, čiré komediální filmy v podobě, jak jsme je znali před dvaceti lety, jsou zkrátka momentálně na ústupu. Největším Carreyho proviněním proti své kariéře (a svým stárnoucím fanouškům) tak je především skutečnost, že již nevytváří obrovské hity, jako Masku z roku 1994, která si na při 23 milionovém rozpočtu utržila milionů 351.
Nikoliv však proto, že by se on sám změnil k horšímu, byť ani k lepšímu, nýbrž primárně protože podobné filmy zkrátka nikdo pro kina už nenatáčí. Fyzická komedie se stejně jako v 70. letech přesunula zpátky do skečové podoby, zatímco se Jim Carrey stále snaží natáčet celovečerní filmy stejně jako před dvěma dekádami. Pokračování Blbého a blbějšího, byť jsou jeho kritiky vcelku pozitivní, je toho dokonalým příkladem.
