Kurdský režisér žijící ve Francii Hiner Saleem servíruje svou Vodku Lemon opravdu řádně vychlazenou. Sníh a mráz výrazně spoluurčují atmosféru snímku, odehrávajícího se v zapadlé arménské vesnici, ze které je příliš daleko i k nejbližší poštovní schránce. Zledovatělé pláně, rozprostírající se všude kolem, křižují sem a tam jenom nesčetné stožáry elektrického vedení – o to absurdnější, že hrdinové filmu už za elektřinu mnohdy nemají čím platit.
Mezi obyvateli zmíněné vesnice největší prostor dostává veterán Hamo (Romen Avinian), jenž zůstal na stará kolena odkázán na směšnou desetidolarovou měsíční penzi. Na pomoc svých synů se spolehnout nemůže: mladší Kamo, který se pokouší prorazit ve Francii, i starší, nezaměstnaný pijan a násilník Dilovan (Ivan Franek), naopak očekávají finanční podporu od něho. Po většinu času proto Hamovi dělá společnost jen portrét jeho nedávno zesnulé manželky, s nímž probírá všechna důležitá rozhodnutí. A právě na pravidelných výpravách k ženině hrobu si Hamo časem povšimne mladistvé vdovy Niny (Lala Sarkissian), která zde stejně oddaně jako on navštěvuje svého zemřelého chotě. Z cest na hřbitov a zpět v rozhrkaném autobusu se stávají mlčenlivé milostné schůzky…
Hamův příběh je pojat značně minimalisticky, žádné dramatické výjevy ani zvraty se v něm nekonají. Zato v pozadí, jakoby v druhém plánu, se odehrávají dramata drastických rozměrů: Dilovan provdá svou mladičkou dceru za příslib dobrého zaměstnání a pak si ji s novopečeným zetěm přehazují mezi sebou; nadaná klavíristka se prostituuje za pár čokoládových bonbonů; Nina ze dne na den přijde o svou jedinou jistotu, práci ve stánku s vodkou. „Proč se to vlastně jmenuje Vodka Lemon, když to chutná jako mandle?“ ptá se jeden z jejích zákazníků. „To je Arménie,“ odpovídá nevzrušeně Nina.
Neradostná situace většiny postav Vodky Lemon nápadně připomíná poměry ve vesnici z filmu Bohdana Slámy Divoké včely. Také zde vládne nezaměstnanost a beznaděj, také odsud už všichni mladí, silní a schopní dávno odešli a také zde je středobodem života stánek s alkoholem. Ale na rozdíl od Divokých včel se tím hrdinové Vodky Lemon nenechali zcela zlomit. Jako by byli vytesáni z poněkud nepoddanějšího materiálu, který tak snadno nepodléhá korozívním účinkům zoufalství a rezignace; chvílemi připomínají drsné a mlčenlivé Seveřany z filmů Aki Kaurismäkiho, chvílemi zas temperamentní Balkánce Emira Kusturici. Nejlepším příkladem je hlavní hrdina Hamo: ve vzpřímeném bělovlasém starci s živýma očima navzdory okolnostem ani na chvíli nevidíme osudu odevzdaného důchodce (jeho představitel Romen Avinian, jenž za svůj výkon obdržel cenu poroty na festivalu v Newport Beach, tak trochu připomíná zestárlého Omara Sharifa).
Vodka Lemon je osobitá i po výtvarné stránce. V holé a rovné zasněžené krajině se každý neobvyklý předmět vyjímá jako surrealistický objekt, a režisér Hiner Saleem tohoto efektu opakovaně využívá. Protože vesničané si přilepšují rozprodáváním nábytku, na silnici vedoucí odnikud nikam se ocitne hned skříň, hned zase pianino. Velmi stylizovaně působí i mnohé dialogové scény, při nichž hrdinové sedí na židlích na otevřené sněhobílé pláni (Arménci prý však skutečně mají ve zvyku vysedávat venku v sebetužším mrazu).
Finále Vodky Lemon neslibuje svým hrdinům žádný začátek lepšího života. Dokonce se neuchyluje ani k naději ve stylu „nějak bylo, nějak bude“. Přesto je vyústění filmu optimistické – ač Středoevropan stěží může pochopit, z jakých zdrojů příběh svůj optimismus čerpá, stejně jako není jasné, ke vlastně berou jeho hrdinové sílu se alespoň občas radovat ze života.
