Na českém filmovém nebi zazářila nová hvězda - Jaroslav Dušek (narodil se 30. 4. 1961). Osvojil se hlavně všelijak snaživé, někdy podlézavé, jindy smolařské osobnosti, které životními nástrahami prolézají s odřenýma ušima, ale zato s pohledem většinou planoucím. Prodral se na přední místa, schopen zastínit i věhlasnější kolegy. Přitom kdysi na jevišti, v dobách divadla Vizita, zosobňoval pravý opak „prožívacího“ herectví. Vyzkoušel si rozhlasové účinkování. Vyžíval se v jazykových improvizacích, v parodickém náhledu na všední stereotypy, ve zcizujícím odstupu od postav, které ztvárňoval. Stopy této éry nalezneme třeba v pohotových reakcích na bezprostřední podněty při moderování různých společenských akcí, například Českého lva.
Čtvrtstoletí (ne)herecké práce se zužitkovávalo postupně. Před filmovou kamerou se Dušek ocitá na přelomu osmdesátých a devadesátých let, zpravidla díky spřízněným duším z okruhu Pražské pětky (ve stejnojmenném filmu Tomáše Vorla ostatně debutoval). A Vorel s ním spolupracoval ještě několikrát, například v Kouři či Kamenném mostě. Viděli jsme jej ve stylizované mozartovské vizi Don Gio. Proniká i do televize, tam zase zásluhou Jaroslava Hykla - pod jeho vedením účinkoval v inscenacích Ten, který má být zavřený; Mám rád svou milou nebo Dobré bydlo. Stále ovšem zůstává v pozadí, v pozici druhořadého přihravače, který sice na sebe dokáže strhnout pozornost, ale ještě neuchvátí. Kreacím totiž schází potřebná sytost a plasticita, Dušek ještě hledá svou ideální polohu. Velmi zřetelné je to na rádoby absurdní komedii Dobré bydlo (1994), na níž se podílel i režijně. Rozpačitě vypráví o mladých manželích, kteří bytovou krizi řeší tím, že se uchýlí do televizního ateliéru.
K žádoucí poloze se dopracuje až koncem devadesátých let. Tehdy Jan Hřebejk natáčí Pelíšky (1998), kde ztvárnil až příliš činorodého a podnikavého učitele biologie Sašu Mašloně. Snoubí se v něm jakási zvnějšku nadirigovaná stranická uvědomělost se schopností přitahovat nejrůznější maléry, ozvláštněná reáliemi šedesátých let. Přičinlivý pedagog zajisté plave s většinovým proudem, ale současně je schopen určité sebereflexe. Už zde si Dušek vyzkoušel účinkování s Bolkem Polívkou, jemuž byl více než zdatným partnerem - a s nímž se sešel i v dalších filmech.
V dalším Hřebejkově počinu, v okupační tragikomedii Musíme si pomáhat (2000) se vynalézavě zmocnil groteskně vlezlé postavy sudetského Němce Horsta Prohasky, jenž usilovně navštěvuje rodinu ústředního hrdiny, kde se schovává židovský uprchlík. Některé okamžiky jsou skvostně nadýchnuté téměř osvícením shůry: třeba když svého nepříliš dobrovolného hostitele učí „loajálnímu výrazu tváře“. V následujícím Pupendu (2003) jej poznáváme jako přičinlivého ředitele školy Mílu Břečku, jenž se za normalizace dá snadno vyhecovat k antikomunistickým výkřikům, po nichž pak pečlivě zahlazuje stopy. Dušek je opět přesný ve zvoleném výrazu drobného českého prospěcháře, avšak není těžké si povšimnout, že jen opakuje jednou osvědčené postupy (dikci i gesta), jen je vkládá do nových kontextů). V dosud posledním Horem pádem (2004) se posunul k výrazně záporné roli zlověstného podněcovatele (nejen) fotbalových výtržností. Avšak studie navenek bodrého, hýkavě se chovajícího násilníka rovněž zůstává v zajetí stabilně vytvořeného typu, jehož jednotlivé varianty Dušek mechanicky obměňuje jak na loutkovém divadle - schází jim skutečné převtělení. Z výkladové dikce, jednou káravé, jindy udivené dikce, z níž kdysi sálaly parodické podtexty, se stalo klišé.
Dosud u Duška převažují úlohy vedlejší, byť výrazné a snadno zapamatovatelné. V Duškovi ožívá komediantský virus, který jej nutí k regulérní herecké tvorbě, nikoli k experimentálnímu nakládání s ní. Marginální role, z nichž stěží mohl něco vytěžit, neboť sázely na osvědčené jistoty, získává i ve Slámových Divokých včelách (hajný), Marhoulově Mazaném Filipovi (režisér), Trojanových Želarech (učitel) a Vorlově Skřítkovi. Přichází však také prohra v podobě Dobešově hororové komedie Choking Hazard. Postava slepého, a proto snad bohorovného vyučujícího sice skýtala přehršli komediálních nápadů, jenže z toku příběhu se vydělují a zůstávají izolovány. Nastoupenou linii rozšafného mudrlantství rozvíjí i ve filmu Doblba!, kde se svěřil Vachlerově vedení - a dopadl podobně. V hororovém snímku Jana Švankmajera Šílení se Dušek objevuje jako ředitel psychiatrické léčebny doktor Murlloppe.
Dušek průběžně pokračuje v televizních projektech, dokonce namluvil animovaný večerníčkovský seriál O Kanafáskovi. Ale i v televizi platí totéž: chce-li vnikat do nitra jemu cizích postav, selhává. To se mu přihodilo například v komedii Miroslava Soboty Společník (2003). Na mikrokomedii Javorový guláš (2001) je znát, že Duškovi skvěle vyhovují drobnější, jednolitější úkoly, na nichž může osvědčit svůj pozorovací talent. Režisér posledně zmiňovaného snímku Pavel Göbl obsadil Duška i do svého celovečerního debutu, hořké komedie Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2005).
