Divoké včely

Zdá se, že mnoho pozitivních názorů na Divoké včely se vztahuje k tomu, že divák je přesvědčen, že lidé, které vidí na plátně, fyzicky existují. Mým úkolem není vést tu žádnou osobní válku, ať už s kýmkoli, mým úkolem je pokusit se dokázat, že fyzická existence hrdiny vůbec nic neznamená.

Základním kamenem jakéhokoli uměleckého díla je pro mne konflikt. Konflikt znamená příběh, cestu, dobrodružství- výlet, změnu, nebo třeba jenom nový obal. Je to vyhrazené místo, jeviště imaginace. Nejefektivnější je, když se konflikt odehrává přímo na plátně, na scéně, mezi figurami příběhu. Pokud jsou důvěryhodné postavy smysluplně motivovány ke svým činům, obvykle se drama přenese i do divákova vnímání. Přesto lze drama na scéně obejít, anebo lépe řečeno zdánlivě obejít a soustředit se právě přímo na konflikt mezi scénou a divákem. Říkám zdánlivě obejít, protože ačkoli se v prvním dojmu může zdát, že na scéně se nic neodehrává, při bližším zkoumání zjistíte, že autor jenom využívá jemnější nástroje, případně neobvyklé formy.

Do jeviště je nutné postavit charaktery vybavené rozdílnými motivacemi, které se v jednom místě střetnou, protože právě to (stejně jako v atomové elektrárně) je strůjcem reakce. Právě proto, že motivace je tělo, pak všechno ostatní (výraz, charakterové detaily) jsou jenom hadry. Důležité a nepodcenitelné, ale hadry.

Pro ilustraci přikládám ukázku ze scénosledu ke Shakespeareovu Romeu a Julii: Romeo byl právě zasnouben s Julií, následně na veronském náměstí...: ...je Benvolio s Merkuciem (Montekové). Benvolio chce zmizet, Merkucio ho uklidňuje. Potkají Tybalta (Kapulet). S Merkuciem se provokují. Přijde Romeo. Tybalt se s ním chce bít, Romeo k němu je ale plný lásky (díky lásce k Julii). Merkuciovi se to nelíbí, tasí na Tybalta. Tybalt tasí v odpověď. Romeo Merkucia strhne, aby boje nechal. Tybalt toho využije a Merkucia propíchne a uteče. Merkucio zemře. Tybalt se vrátí. Romeo ho vyzve k souboji. A zvítězí. ..(A bue muset opustit město).

Daleko důležitější, než reálná existence tváře tedy je, aby se postava v konkrétních situacích chovala důvěryhodně, tedy jednoduše- aby jí divák byl ochotný věřit (lépe však aby vůbec nepřemýšlel nad tím má-li jí věřit).