Podobně jako ve filmu Úkryt i v thrilleru Tajemný let Jodie Fosterová ztělesňuje postavu inteligentní, křehké, ale kurážné matky, která se snaží zachránit svoji dceru. Rozdíl je však v tom, že zatímco ve Fincherově šarádě se pokoušela svoji dceru před smrtelným nebezpečím skrývat, ve snímku původem německého režiséra Roberta Schwentkea se ji naopak zoufale snaží najít.
Jodie Fosterová ztělesňuje čerstvě ovdovělou konstruktérku leteckých motorů Kyle Prattovou, která cestuje se svou šestiletou dcerou Julií z Berlína do New Yorku. V zavazadlovém prostoru letadla totiž převáží rakev s milovaným manželem, jenž tragicky zahynul při pádu ze střechy budovy. Během letu Kyle potká další tragická rána osudu: v rozlehlých dvoupalubních prostorách Boeingu 474 se totiž její dcera beze stopy ztratí. Panikařící žena se marně snaží přesvědčit posádku, že do letadla nenastoupila sama. Protože si na Julii žádná letuška nepamatuje, kapitán Rich (Sean Bean) dospěje k přesvědčení, že stále bojovněji se chovající matka trpí halucinacemi. Kyle se naopak utvrzuje v tom, že její dceru někdo unesl a proto se rozhodne její záchranu vzít do vlastních rukou...
Zhruba do poloviny filmu (než se zdrcené matky pokusí ujmout na palubě letadla přítomná terapeutka) diváci příliš netuší, jak se bude příběh vyvíjet a jak se scenáristé ze všech prapodivných záhad vylžou. Pohříchu příliš přesvědčivě ne. Neuchylují se sice k absurdnímu paranormálnímu vysvětlení, jak tomu je v případě thrilleru Zloději paměti (také v něm se zdá, že ztráta dítěte je pouze výplodem choré mysli jeho matky), až příliš se však spoléhají na skutečně velmi specifické povolání své hrdinky. To jí totiž umožňuje, aby se suverénně pohybovala i po nepřístupných částech (ve skutečnosti neexistujícího) letounu a mohla řešit svoji zcela beznadějnou situaci. Dochází tak k nevěrohodným zjednodušováním (zřejmě není až tak snadné proniknout do útrob letadla a způsobit výpadek proudu způsobem, jak je ve filmu předvedeno) zastiňujícím poutavý ústřední motiv ženy, která po ztrátě manžela a dítěte propadla tak hlubokému žalu, že si ani ona sama není stoprocentně jistá, zda skutečně nezačíná šílet. (Působivý herecký výkon Jodie Fosterové zjevně přesahuje dané žánrové hranice.)
Rozhodně to není snímek, který by pasažéři chtěli během svého letu vidět. Zrcadlí se v něm paranoia západního světa po teroristických útocích 11. září 2001, zviditelněná – mimo jiné – i nedůvěřivými a nevraživými pohledy vrhanými především na spolucestující snědé pleti, v nichž každý bílý Američan vidí potencionálního muslimského fundamentalistu připraveného unést letadlo. Tvůrci snímku si však tento naznačený motiv (v letadle je skupina arabsky vyhlížejících pasažérů) neodvažují rozpracovat a v závěru se naopak uchylují k neupřímnému „smířlivému“ gestu. Přitom mohl být vcelku věrohodnou kouřovou clonou maskující skutečné motivy vzdušných pirátů.
Ti se ale místo toho při provedení svého přehnaně rafinovaného zločinu spoléhají na nepředvídatelné reakce traumatizované vdovy, aniž by přitom vývoj situace mohli zásadnějším způsobem ovlivňovat. Počáteční mysteriózní atmosféra zhušťovaná stylově designovaným, ale klaustrofobicky uzavřeným prostorem (letadlo připomíná spíše přepychový létající gotický hrad s tajnými chodbami a třináctými komnatami) je tak pozvolna vytlačována tuctovou, za vlasy přitaženou akcí plnou logických přehmatů. Hlavní protagonistka v letadle klidně odpálí výbušniny, aniž by měla tušení, kde všude jsou umístěny, protiteroristické jednotky shromážděné na letišti se nesnaží do stojícího „uneseného“ stroje proniknout a jen nečinně přihlížejí z uctivé vzdálenosti, co se stane atd.
Tvůrci žánrově neujasněného filmu v souvislosti se svým snímkem rádi připomínají jméno Alfreda Hitchcocka (pravděpodobně mají na mysli jeho komediální thriller Zmizení staré dámy z roku 1938, který má podobný předpoklad: během jízdy Balkan-expresem zmizí jedna cestující a všichni pasažéři – s výjimkou hlavní hrdinky – popírají, že ji ve vlaku vůbec někdy spatřili). Avšak stejně jako jiným Hitchcockovým napodobitelům, i autorům snímku Tajemný let schází schopnost sugestivně evokovat strach a úzkostlivé napětí vyvěrající ze zdánlivě banálních – nikoli tedy z krkolomně vyspekulovaných – situací.
